Můj blog je jen realizace jednoho hloupého nápadu. Měli byste odejít, dokud máte tu možnost :-P MUHAHA!

Listopad 2016

Rebel v lazaretu

9. listopadu 2016 v 0:36 | Kač |  Články
Ahoj všichni mí zbylí čtenáři :)

Ano, jsem rebel. Přestože jsem mandarinky jedla po kilech a měla jsem chvílemi strach, že se probudím oranžová, musela jsem nakonec zalehnout s teploměrem v puse do pelechu. V té největší sezóně v práci jsem si dovolila vzít nemocenskou, protože očividně umírám. Mé hypochondrické já mělo dojem, že mé tělo není daleko od toho, aby chrlilo krev... :D Poslední den, co jsem se byla schopná ještě zařadit do pracovního procesu jsem demonstrativně přišla v domácím. Mluvím s lidmi přeci jen po telefonu a emailu, takže nač být za office bitch. Když jsem se přišla podívat do skladu, jak to tam naši nováčci zvládají, všichni se mě ptali, jestli jsem byla běhat... HAHAHA... já zrovna :D

Vzhledem k tomu, že náš šéf rozjel docela silný bossing, nemocenská mé pošramocené duši vyloženě bodla. Cítila jsem se, že to bude brzy OK, bohužel můj doktor tento názor nesdílel. Nejdříve jsem dostala "sprďáka" jako malá holka, že s tady tímto (řečeno jakobych měla nejméně lepru) chodím do práce. Pak na mě vychrlil několik latinských výrazů a řekl: "A přestaňte mě štvát, nebo Vám zatrhnu vycházky a budete mít slečno úplně po srandě!" A jelikož všichni víme, že já strašně ctím autority :) sklopila jsem oči, poslušně si vzala nemocenský lístek a recepty, za které jsem neochotně vysolila v lékárně skoro litr a šla se kurýrovat do postele.

První dva dny jsem ležela jako lazar. Dokonce mě chytly tak otřesné křeče, že jsem měla pocit, že pojedu na pohotovost. Vedla jsem zdlouhavý monolog o tom, že jsem fakt posera a s každým zakašláním jsem se hroutila na zem... ne, fakt to bylo strašný! Já jsem sice hypochondr, ale tohle bylo, jako by mi nějaký sadista dával nožem zálibně mezi žebra... prostě to nikdo nechce. Pepík se na mě nemohl dívat, a tak mi zašel do lékárny s tím, že dostal přikázáno jim říct, že minimálně umírám... přišel s nějakými prášky a slovy: "Ani se neptej, kolik to stálo... jestli budeš mít jen zaražený prdy, tak tě zabiju..." no jo, ještě že já ty kluky svoje doma mám :D .

Mám úplně rozhozený režim. Moje vstávání do práce před šestou je tatam... bohužel celý den prospím, takže pak v jednu ráno sedím na svém strategicky nejlepším místě v kuchyni u našeho parádního kachličkového stolu a píšu článek na blog. :D


Ani bych neřekla, jak mi nějaká činnost bude chybět. Už se doma tak nudím, že jsem začala dokonce dobrovolně uklízet i bordel, který není můj... což je smutné! Dneska jsem tak prahla po společnosti, že jsem strávila skoro třičtvrtě hodiny nakupováním blbostí v albertu. Na několik minut jsem se zastavila u stojanu s novinami, ale po tom, co na mě ze všech stran vyskakovala Hillary a její posedlost šňupáním kokainu a převlíkáním se za rozvernou školačku a všechny jiné politické blbosti, které spíš než seriózní článek připomínají to, jakoby se někdo poblil z písmenkové polívky, zaplatila jsem a šla zpátky domů ležet.

Držte mi teda palce, abych tu z té nudy nezešílela a kdyžtak hoďte o sobě echo pod článek, jestli taky ležíte doma s nějakou podobnou krásnou nemocí, nebo zatím ještě klepete :).

Tak se zatím mějte a smějte.
Zdarec Kač! :)


P.S.: Chtěla bych tímto pozdravit svého druhého nejvěrnějšího čtenáře Anonyma, od kterého jsem nedávno dostala osobně vynadáno, že vůbec nepíšu. :)