Můj blog je jen realizace jednoho hloupého nápadu. Měli byste odejít, dokud máte tu možnost :-P MUHAHA!

Postel z kamení a duhová pošťácká brašna

28. června 2016 v 18:32 | Kač |  Články
ČÁU,

I přes mou neutuchající existenční krizi jsem se rozhodla opět po delší době vydat nějaký upovídaný článek. Znáte to, když hledáte práci, ale očividně vůbec nic neumíte? Byla jsem asi tak na stopadesáti pohovorech, vždycky v office bitch ohozu, namotivovaná jako ha*zl, chrlící ty hloupé kecy, které mi na pohovorech říkali lidé taky (ano.. vedla jsem pohovory... ha, to byly časy :D) "Chci pracovat v nadnárodní společnosti, která znamená možnost kariérního růstu a stabilitu na českém trhu...." "V budoucnu se chci samozřejmě rozvíjet, vzdělávat a kariérně růst" "Teď je čas na tvrdou práci..." "Bla bla bla" BLEH FUJ! Všechny tyhle kecy jsem schopná říct kromě češtiny ještě ve dvou jazycích, možná i znakovou řečí, kdyby to vyžadovali. Většina lidí se už po pohovorech neozve, pokud ano, napíšou něco jako: "V současné době Vám nemůžeme nabídnout adekvátní pozici"... když jim napíšete, jestli můžete dostat nějaký feedback (jestli jste teda byli moc namotivovaní), ani vám neodepíšou. TFUJ!


Minulý víkend jsme byli s klukama posedět u vody. V Ostravě je krásné místo u řeky, které nespadá do zákazu pití na veřejnosti. Remcali jsme zase o všem možném, nechali se štípat od komárů a poslouchali šumění vody. Nějaký chlapec, který tam byl se slečnou, jenž ho očividně poslala back to friendzone, neboť si od nás přišel vypůjčit něco, čím si může otevřít víno a po vypití nás lákal domů na špagety, od nás celou dobu vyzvídal, jestli jsme nějaká kapela/skupina. A vlastně jsme: Pepík je frontman/gorila/vyhazovač, Hugo a Aleš jsou hlavní cirkusáci a já jim můžu dělat reklamu/PR/ doprovod na klavír. :D

Nakonec zůstalo jen tvrdé jádro, jelikož Pepíka chytla alergie a začaly mu slzet oči, tak to zabalil někdy po půlnoci a Aleš je bábovka, která potřebuje dvanáct hodin spánku jako miminko. Čili já a Hugo jsme se někdy nevím v kolik ráno rozhodli, že se zajdem podívat na svítání na haldu Emu. Protože pokaždé, když jsme spolu venku/doma, přijde nějaký spásný nápad, většinou okolo páté ráno. Byl by to skvělý nápad, kdyby to Hugo omylem nevzal přes Tramtárii okolo Transylvánie na Kokořín a zpátky, takže ještě ani po dvou hodinách chůze jsme nebyli pod haldou. :D Hugo si po dlouhé době poslechl typické babské kecy jako: "Já jsem ti říkala, že jdeme blbě..." "Proboha, kdybysme šli podle mě, už bysme tam byli" "Jak dlouho ještě kristova noho půjdeme?" Udržel vážnou tvář a po další půlhoďce chůze, kdy se hrdinsky doptal na cestu strážníků městské policie, jsme stanuli před kopcem jako kráva. Asi v půlce cesty mě chytl astmatický záchvat (asi z toho návalu čerstvého raního vzduchu či co). Hugo mi půjčil svou mikinu a galantně mi začal chystat postel z kamení... na okolní procházející to mohlo působit, jakoby se mě pokoušel pohřbít, ale mě to v tu chvíli přišlo moc hezké. :) Nicméně jako správná beraní hlava jsem to nechtěla vzdát, zvedla jsem se, vyhrnula rukávy a došli jsme tam. HA! A bylo to boží. Někdy tam musíme jít na piknik nebo si vzít prostě flašku vína a místo k Ostravici jít na haldu (z těch mých článků to občas vypadá, jako bych byla úplná alpa, ale není to tak... :D). Výhled parádní, svítání jsme sice nestihli, ale i tak to bylo super.

Cesta domů byla horší. Skoro už jsem nemohla stát na nohou a byla jsem fakt ráda, když jsme došli k tramvaji. Vtipné bylo, když mi vzal Hugo tašku, přehodil si ji přes rameno. Růžovou pruhovanou tašku s opičkou, se kterou vypadal jako pošťák, který jde zrovna na šichtu. V tramvaji jsem si ustlala Hugovi na rameni, solidárně jsme si nasdíleli blešky a vešky a doma jsem si prohlížela svoje kristusky, které vypadaly, jako bych zrovna vyfárala z dolu (ano... lezla jsem na haldu v kristuskách :D).

Dneska jsem uvažovala nad tím, co bych v životě chtěla, protože se mi poslední dobou nic nedaří. Přišla jsem na to, že prostě nechci být závislá. Když jsme seděli na té haldě, tak jsem si říkala, že to je přesně ono. Sebrat se v noci, když se člověku nechce spát a jít se projít, jít třeba až na kraj světa. Ležet v trávě a koukat třeba na hvězdy nebo počítat auta z mostu nad dálnicí. Vlastně ani nezáleží na tom, co v životě budu dělat, jestli budu učit, psát, kydat hnůj. Jestli budu kancelářská krysa nebo korektor na volné noze. Jestli budu dělat klauna na dětských oslavách, zpívat s klavírem na ulici nebo plnit smlouvy v nějaké prosklené budově. Pak tu budou ty chvíle, kdy si obuju kecky, obleču volnou sukni a pudu si s kruhem točit někam za barák do parku, budu sedět doma u klavíru a hrát co mě zrovna napadne, tančit se sluchátkama v uších nebo sedět nad ránem na haldě. To jsou ty chvíle, na které by se měl člověk soustředit, protože ty jsou důležité a mnohem cennější. Ty mě nabíjí stokrát víc, než nějaké dny a týdny honění se za výplatou. :)


Tak se mějte a smějte!

Zdarec, Kač :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 28. června 2016 v 20:30 | Reagovat

Suprově jsi to vystihla :) Užívat si života a nehnat se za pomíjivými věcmi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama