Můj blog je jen realizace jednoho hloupého nápadu. Měli byste odejít, dokud máte tu možnost :-P MUHAHA!

Březen 2016

Každý máme svoje viny

28. března 2016 v 0:22 | Kač |  Články
Do vojenské nemocnice vchází zlomeným krokem muž se žlutou hvězdou neumně připevněnou na rukávu. Bosýma rozedranýma nohama kráčí po chladné vykachličkované zemi. Míjí sestry starající se o plné chodby válečných německých "hrdinů". Na pohublém obličeji je vidět strach z toho co přijde. Zatímco kráčí dál k operačním sálům, drbe se ve svých zpola vypadaných vlasech. Přivádějí ho k lůžku, na kterém leží ohořelé lidské torzo, ve kterém by člověk jen těžko hledal život. A přeci tam byl. Až někde v koutku té ohořelé masy se skrýval ten poslední záchvěv. Záchvěv života čekající na vysvobození. Lidské torzo vypjalo všechny síly a chytilo pohublého muže za jeho kostnatou ruku. Dva protiklady se spojily. Ruka bez kůže a ruka, na které kůže bylo to jediné, co drželo kosti pohromadě.

To lidské torzo byl pozůstatek vojáka. Zlomeného muže, který poslední rok zabíjel tam, kde se šustla žlutá hvězda. Musel. Musel, protože na něj doma čekala rodina a děti. Musel, protože věděl, že kdyby to neudělal, udělá to někdo jiný a on skončí jako zbabělec. Jeho rodina bude žít s nálepkou: "Děti toho, který neuposlechl rozkaz." "Děti dezertéra." Každý den se po další masové vraždě opíjel do němoty na rozbombardovaných ulících. Nevěřil, ale musel to alespoň předstírat. Před očima měl stále obraz hořících lidí, mrtvých nastávajících matek, zlomených otců, kteří sbírali ze země bezvládná těla svých dětí a přáli si, aby tam leželi oni. Snažil se opájet myšlenkou na šťastný návrat domů, smazat ten obraz, alespoň na chvíli uvěřit té představě, protože by to bylo jednodušší a vysvobozující. Nevědomost byl klíč k tomu, po čem všichni ti muži, chlapci svírající zbraň toužili. Šli za tím jako za nedosažitelným cílem. Lidská nadřazenost, nadčlověk. Vždyť všichni ti mrtví lidé vypadají stejně, ať už jsou jakékoli národnosti či vyznání. Všichni se bojíme smrti. Všichni, stojíme-li jí tváří v tvář, zbavujeme se svých přesvědčení, protože pud sebezáchovy je něco, co nepřekonáme.

"Odpusť mi..." ozve se z téměř na prach spálených rtů. Tak tam stojí. Muž vyhublý na kost ve splývavém pruhovaném plášti. Svou ruku nechává ležet na posteli v sevření černých prstů. Bolestná slza dopadá na torzo, z kterého zvolna odchází poslední zbytek života. Sevření náhle povolilo...

Přicházím k posteli, na níž leží zubožený starý muž. Chytá mě za ruku a tiše povídá: "Víš, jsem Bůh. Každý den zabíjím tisíce, desetitisíce lidí. Lidé ve mě bezmezně věří a přitom jen kvůli mě umírají v nemocnicích malé děti. Kvůli mě všichni ví, jak vypadá hladomor, války, zlo, nenávist. Jen kvůli mě mají jedni příliš a jiní nic." Vyškubávám svou ruku ze sevření a odcházím.

A teď se ptám já: "Dají se Bohu odpustit jeho viny?"

Takoví tatínkové

24. března 2016 v 15:47 | Kač |  Články
ČÁU,

Dneska jsem na fuckbooku narazila na na nějaký čláenk o tom, jací jsou správní tátové a až tak úplně jsem nemohla souhlasit. Doplnila bych tam spoustu věcí.

Vlastně díky tatínkovi jsem měla to nejúžasnější dětství. Já jsem vlastně takové smeťákové dítě. Kdo nikdy neokusil kouzlo devadesátkových smeťáků, jakoby nežil! :D Vždycky o víkendu jsme se sebrali, sedli na tatínkovo velké kolo s beranama a vyjeli na celé odpoledne pryč. Jezdili jsme po lesech, pak okolo Ostravice a vždycky jsme skončili na nějakém smeťáku. Kdysi tam bývala spousta věcí. Starožitné dózy, ve kterých mám mimochodem ještě teď kakao a tužky :D. Spousta květináčů, obrazů z pozůstalostí, které nikdo neuměl ocenit, alba plné fotek, negativy, "nefunkční" foťáky,... Dneska by to určitě biomatky odsoudily, ale tohle byl naprostý ráj pro dítě! Rozvíjení jemné motoriky pomocí vymakaných značkových hraček? Prdlačky! Dostala jsem do ruky šroubovák, kleště, našla jsem si nějaký kus harampádí a rozšroubovala ho na kousky.

Jednou jsem našla naprosto překrásný kufr. Takový ten potažený kůží se zlatými rožky a masivním držadlem. Strašně jsem chtěla vědět, co v něm je. Tatínek mi zakázal se do něj podívat, protože prý tam určitě bude bomba. Dlouho mi to šrotilo v hlavě, kdo mohl vyhodit takovou krásnou věc, že to je určitě mafiánský kufr s penězi. O mnoho let později jsem se jako kulturní barbar musela poprvé podívat na Pulp fiction... na konci filmu, zatímco kamarád se na mě díval s otázkou v očích: "Tak co?? Jak se ti to líbilo?" Odpověděla jsem mu jen: "Co bylo do prdele v tom kufru?" "Já nevím... o to tam vůbec nešlo." Jediné co mě napadlo bylo, že se historie opakuje... achjo...

Jednou jsme si dovezli krásný červený koberec, který jsme si dali do sklepa, kde měl tatínek dílnu. Když to zjistila maminka, dostali jsme sprďáka. Celé zimní večery jsme trávili v dílně, kde taťka spravoval všechno možné a já jsem pájila, šroubovala, zatloukala hřebíčky, pak brečela, protože jsem si udělala nejednu borůvku. Třídila jsem šroubky a matičky do zavařovaček, zkoumala, na co jsou všechny ty plíšky a velké matky si dávala na prsty jako prstýnky. Kdykoli taťka opravoval auto, seděla jsem tam s ním. Podávala jsem mu klíče, vyzvídala, kde je chladič, kam se lije voda a olej. Naučila jsem se vyměnit kolo. Večer jsme si lehli do postele a já jsem chtěla, aby mi povídal o tom, když byl malý. To mi zůstalo dlouho. I když jsme pak o dost let později leželi večer na gauči a pili víno, povídali jsme si, jak tatínek vyrůstal v Jižních Čechách na Lázních a co prováděl za hlouposti.

Jen můj tatínek mě naučil nebýt bábovka. Když mě učil jezdit na kole, vždycky jsem domů přišla s modřinami. K narozeninám jsem dostala perfektní metalízově fialové kolo, které tatínek sestavil ve sklepě. Nikdo neměl takové. Hned první den jsem skončila se sedřeným stehnem. Pak jsem stála za barákem a brečela, zatímco tatínek si povídal se sousedem. Pak mě oprášil a řekl: "Však to nic není, sedej na kolo a jedem domů." Když mě poprvé vzal na okresku, neuměla jsem ještě pořádně zastavit. Začala jsem se motat a nešlo mi to, tak mě taťka předjel a srazil mě i s kolem do škarpy na kopici štěrku, aby mě něco nesrazilo.

Vždycky si na mě udělal čas, i když pracoval na šachtě a byl po dvanáctihodinové směně. Pak mě vyzvedl ze školy "po o", koupil mi čokoládovo/vanilkové chupa chups lízátko a jeli jsme zase někam drandit. Domů jsme přicházeli s botama obalenýma bahnem a mezi povinnou výbavu na výlety patřily kromě pití a svačiny i šroubovák a švýcarský nožík.

Je hezké vědět, že někteří tátové by nejradši všechny problémy řešili za dcery, aby je nemuseli nikdy vidět brečet. Tatínek mě naučil věci řešit sama. Když se mnou po jednom velmi bouřlivém rozchodu sedl do auta s tím, že tomu hajzlovi jede dát přes hubu, řekla jsem mu, ať počká v autě, že to udělám sama. Tatínek mě naučil spoléhat se sama na sebe. Umím vytapetovat, vyměnit zásuvku, lustr, položit plovoucí podlahu, smontovat si nábytek a spoustu dalších věcí. Poznám číslo klíče podle velikosti, vím, jaký je rozdíl mezi francouzákem a hasákem, a že flexa není jen ta blbá placatá čapka, ale úhlová bruska. Tatínek se mě nesnažil před nástrahami života ochránit, ale připravil mě na ně. A já jsem mu za to moc vděčná. :)

Osamělý prodavač lamp

23. března 2016 v 17:38 | Kač |  Články
Jednou už s tou prací fakt seknu...
FAKT!
Celej den sledovat jen to hloupý blikání.
Zákazník přijde a zběsile mačká vypínač za vypínačem, jako když dítěti dáte do ruky hračku.
Připadám si jako návštěvník nějaké světelné show.
Pak za ním úslužně přijdu ve své firemní košili a ptám se: "Mohu Vám nějak pomoci?"
"Ne, jen se koukám..."
"A na copak?"
"Na světla..."
"To nedělejte, budete mít mžitky před očima... o tom já něco vím."
Většinou to nepochopí a odejou.
V OBI se prej takhle blbě neptaj...

Pak jsou tu tací, kteří vlastně ani neví, co chtějí.
"Co si budete přát?"
"Víte, já bych chtěl něco tradičního..."
"No v tomto případě tady mám pro vás tento klasický..."
"Já bych ale chtěl, aby se intenzita světla měnila podle situace."
"K tomuto modelu máte i ovladač, kterým si navolíte intenzitu a barvu světla."
"Když já bych potřeboval něco romantického... aby si u mě má milá připadala jako na zámku..."
"V tomto případě Vám mohu doporučít svíčky, louče, nebo lobotomii..."
To taky většinou nepochopí...

Občas se objeví i někdo, kdo si přijde jen tak postěžovat.
Protože prostě lampárna, že jo...
No, ale těch už moc není.
To v minulým režimu, to to fičelo, jéje...
Každej byl na lampárně, všichni věděli jen to, kde se otočit s osmimetrovým žebříkem...
Sem tam si někdo odnesl i nějakou tu lampičku.
Prej na domácí role-play... no nevím.
Ti oficiálnější v kvádru vždycky chtěli ty právnický zlatý lampy se zeleným stínidlem.
Prd to svítí, ale každej to chtěl mít v kanclu.
Pak si všichni svorně připadali jako Ďáblův advokát.

Ach jo... kde jsou ty časy...
Dneska, aby se člověk na výslech táhl na policajty.
Dřív se otočila cedulka na dveřích a ještě jsem si mohl vybrat, kterou si na mě posvítí...

Jestli jsem někdy nechtěl zdrhnout?
Ale kde, že...
Copak bych je tu mohl jen tak nechat? Vypnuté, bez života?
Vždyť vždycky, když je zapnu, žhnou mi jako jižní slunce...
A k tomu, to víte, bez peněz je i světlo tmavší. Lampárny dneska holt nefrčej...

Ale já si nezoufám.
A víte proč?
Kdo si tady v tý zaprdnutý zemi může v práci připadat jako Bůh? Jen já!
Každý ráno přicházím do práce se slovy: "Budiž světlo!"

Panenky bez hlav

23. března 2016 v 16:16 | Kač |  Výkřiky do tmy
Dneska jsme psali zápočťák ze syntaxe. Všecko by bylo v pohodě, kdybych nepochopila špatně zadání a rozborové stromečky nekreslila jinak (mimochodem jsem si to udělala ještě složitější) a přišla jsem o 6 bodů JÉÉÉ, takže příští pátek se těším opět na viděnou. Paradoxně jsem jediná, koho si náš vyučující pamatuje. Dneska na to upozornily spolužačky:

Ony: "Hej on nezná naše jména, ale to tvoje jo. To je furt slečna XY! Slečna XY! On tě má nějak v oblibě, jakto?"
Já: "No... já u něj píšu bakalářku a furt u něj sedím na konzultacích, tak ví, jaký jsem matlal... proto si mě pamatuje" :D

No... a pak jsem šla na další konzultaci k bakalářce! :D

Později mě potěšila jedna má kamarádka

Asi v půlce přednášky:

Ona: "Měla bys vědět, že jsi moc krásná a hubená."
Já: "Do prdele, už zase vyzařuju ty vibrace?"
Ona: "A ještě nezapomeň, že jsi chytrá!"
Já: "grrrrrrr...." "No, děkuji."

Vycházíme ze školy, loučíme se, ona mě objímá a říká:

Ona: "Kač, ty jsi mě úplně dostala."
Já: "Čím zase?"
Ona: "Ty tvoje články."
Já: "No..."
Ona: "Ty jsi tak překrásně rozbitý člověk..."
Já: "Neříkej mi to furt!" naoko se nasírám a odcházím pryč.

Ehm... jsem rozbitý člověk no. Moje oblíbená bloggerka sbírá panenky bez hlav a fotky mrtvých lidí. Asi jí napíšu, jestli mě nechce do sbírky... :D

Cigaretové drama

22. března 2016 v 16:58 | Kač |  Glosy ze života studentky
Glosa ze života konečně vysmáté studentky.

Dneska jsem se konečně vyhrabala z postele s pocitem, že to prostě kašlu. Do práce jsem přišla pozdě, protože se mi prostě nechtělo... stejně mi nic neuteklo :D . Nacpala jsem si pupík a šla opravovat. Teď sedím nad analýzou, kterou mám odeslat do dnešních 23:59 a ještě tu knihu ani nemám přečtenou... ANO, určitě to zase bude hraniční práce :D .

Včera jsem si cestou z práce koupila takový ten kruh na hula hop. Neumím to, ale chci se naučit s tím točit, aniž bych si při tom amputovala nohy, skalpovala vlasy, shodila brýle z nosu a nakonec se do toho kruhu zamotala. Myslím, že každý, kdo mě zná, tak ví, že jsem na všechny manuálně/sportovně/technické věci naprostý antitalent. Většinou jsem hrozně gramlavá, takže už během hodiny jsem měla z toho kruhu oloupané kusy té barvy, protože jsem s ním málem shodila náš komunistický asi desetikilový lustr z pivního skla.

Začalo se stmívat a mě napadl spásný nápad. Hugo má v mražáku asi tak trilion těch lámacích svítících tyčinek. Pár jsem mu jich pokradla, nalepila je na kruh a šla točit ven. Pustila jsem si do sluchátek hudbu a točila. Najednou se začali srocovat nějací mladíci kousek ode mě na lavičce, tak jsem se sbalila a radši šla, přičemž jsem zakopla o větev, kruh mi vypadl z ruky a zamotal se mi do toho šáši okolo (sekali u nás ten den stromy a v té tmě to jaksi nebylo vidět...), takže jsem vypadala jako naprostý profesionál! :D

Kluci přišli domů a Hugo vytáhl takové svítící míčky na šňůrkách (ony se nějak oficiálně jmenují, ale nemůžu si vzpomenout jak... poi?) a šli jsme točit opět ven. Přestože je Hugo docela cirkusák a má spoustu blbostí (jednokolku, skákací boty, ty míčky, pak žonglovací míčky, další věci na točení, které vypadají jako propriety pro policisty na nefungující světelné křižovatce,...) strašně to fláká, takže prd umí. Já teda taky prd umím, tak jsme se rozhodli, že se ty blbosti začnem učit spolu... budu prokrastinovat alespoň nějakým kreativním způsobem! :) Navíc teď začíná být teplo, tak to bude fajn mít taky nějaký občasný program.

Večer mě zase chytla nějaká schíza, takže jsem se v půl dvanácté sebrala, šla si sednout na lavičku a zase to na mě padlo. Seděla jsem tam s kapucí na hlavě, ve sněhulích a spacích kraťasech, ubulená a volala s jedním velmi dobrým přítelem. Ještě nespal, tak mi říkal, na co kouká v televizi, pak mi povídal, co dělal v práci. Nakonec mi řekl, že ví, že potřebuju slyšet něco hezkého, tak mi řekl, že jsem jeho malá, že jsem skvělý člověk a krásná holka, že se mám vysrat na všechny kokoty, prostě takové ty věci, které člověk potřebuje občas slyšet. Pak jsme si povídali o minulosti a já jsem řekla, že si nejsem jistá, že někdy budu ještě tak šťastná jako kdysi. Nastalo mlčení a z něj vypadlo, že z toho má taky strach. Můj nejlepší životní přítel je člověk, se kterým jsem 3,5 let chodila a z toho 2,5 let žila. Upřímně si nedokážu představit život bez něj. I když spolu nejsme, stejně tam pořád je to, že se známe tak dlouho a víme o sobě všechno. Není člověk, který by o mě věděl víc, nebo alespoň tolik, co on. Je jediný, kdo dokáže akceptovat mé nálady, prostě mě neposlouchat, chytnout mě a obejmout, i když v tu chvíli zrovna nechci a uklidnit mě. Já zase znám ty jeho psycho stavy, kdy háže věcma, je fakt sprostý, a pak sedí v koutku na gauči a bulí. Když jsme se rozešli a já jsem se odstěhovala, myslela jsem si, že už nikdy nedokážeme být přátelé. Myslím si ale, že jsou prostě duše, které jsou tak nějak spojené. Tolikrát jsme si ublížili a řekli škaredé věci, a pak stejně vidím ty tři tečky na messengeru a přijde mi zpráva: "Ahoj... jak se máš?" Pak zase děláme blbosti v obchodech a vedeme hodinové rozhovory o lidech, s kterými zrovna jsme, které známe, kteří nám ublížili. Radíme si co dělat, přestože jsme téměř tři roky sdíleli stejnou postel.

Mám dojem, že si poslední dobou ta hezká slova tak nějak od všech vynucuju. Jako snažím se být pokorná, a tak, ale mám pocit, že asi vysílám nějaké vibrace jako: "JSEM V HAJZLU! LICHOŤ MI!" Dneska jsem vstala, mluvila o tom všem s Pepíkem a z něj vylezlo: "A co ti mám jako říct? HAHA nespadla jsi z nebe? Protože máš oči jako anděl...haha" no znělo to jako: "Oči máš jak dvě studánky... jen do nich nachcat." Tož co na tohle chcete říct. Tak jsem si uvařila kakao, dala si horkou sprchu, koukla na ajťáky a v klidu se probrala. Pak jsem si zapálila, sedla si na balkón s vědomím, že mi právě ujíždí bus do práce a nechala ty myšlenky a trápení unikat z hlavy spolu s kouřem. Nakonec jsem si vzala svou baletkovskou sukni, kopyta na nohy a maskáčovou blůzu, kterou na jaře nosím místo bundy a vyrazila do práce. Slunce svítilo a najednou jsem si zase připadala jako JÁ. Nezmalované a nepřetvařující se JÁ. JÁ, které lidi posílá do háje, když se jim něco nelíbí. JÁ, které se neptá druhých, pokud chce něco udělat. JÁ, které pak nelituje.



Přišla jsem do práce a zrak mi padl na zrcadlo:"Ahoj, tak tebe jsem už dlouho neviděla... vítej zpět!"

Je dobré si občas pobrečet

20. března 2016 v 19:30 | Kač |  Články
Včera jsme řešili na balkóně při kouření s Hugem, jestli je normální brečet při pohledu z okna na ranní sluníčkoa hezké počasí. Takový ten šťastný pocit z nového dne, kdy víte, že vlastně nevíte co přijde, ale máte v sobě tak nějak fajn pocit.

Já jsem si dneska pobrečela při vzpomínání a prohlížení starých fotek. Našla jsem fotky z léta, které bylo asi nejlepším létem mého života. Krásné počasí, dny prosezené na louce, u splavu, ve starém altánku, kde jsme si polehali na štěrk, pustili hudbu a otevřeli víno v plastu. Teď už víno v plastu nepiju a přijde mi, že čím víc jsem opustila staré zvyklosti, tím víc to šlo do háje. Kvalitu života neodráží cena vína, které člověk pije nebo zůstatek na účtě. V kapse jsme tehdy měli každý pade, koupili víno, colu a nějaký laciný dlabanec a večer se mi nechtělo odjíždět domů. Celé týdny na tatínkově chalupě jsme všichni prochodili ve vyplandaných teplácích. Brouzdali jsme se po loukách bosky a brodili si nohy v bahýnku na lesní cestě, protože bylo teplé jako chcanky a nám to prostě přišlo jako skvělý nápad. Večer jsme se popatlali umělou krví, protože jsme měli tematický zombie večer, za nesplněné úkoly jsme kreslili centrákem na ruce čárky, a kdo jich měl ráno nejvíc, ten byl máslo. Hráli jsme flašku, a pak běhali nahatí po zahradě. Čtyři čerstvě dospělí lidé hráli schovku v seníku, a pak si třeli oči, které měli všichni opuchlí jako angoráci.



Pak jsou tu ty chvíle, kdy si pobrečíte naprosto zaslouženě a z čirého neštěstí. Občas v sobě člověk prostě něco uzavře, ukazuje všem jak se silný a nic ho nezlomí, ale vnitřně vás to pořád žere. Dneska jsme seděli s Pepíkem, o něčem se dohadovali a ze mě to prostě začalo padat. Začlo ze mě padat, co všechno se mi v minulých letech stalo. Proč se pořád snažím tvářit, jakoby mi byli všichni jedno. Původně jsem nechtěla takové věci vůbec psát na blog, protože většinou píšu veselejší články, ale vezmu to jako takovou formu sebeterapie.

Za poslední rok jsem:
1) Přišla o všechny peníze
2) Potratila jsem dítě
3) Skončila jsem na antidepresivech
4) Nechala si zničit zdraví a přesvědčit se o tom, že jsem prostě nehezký člověk
5) Žila jsem s člověkem, který pil a sem tam mi natáhnul

Většinou se snažím řešit věci v klidu, ale je fakt, že mě poslední dobou rozpláče každá hovadina. Sama vím, že se chovám jako hysterický idiot, ale nemůžu si pomoct. Mám dojem, že, i když jsem s tím vším vlastně srovnaná, chtějí nějaké ty potlačené emoce ven.

Včera bylo naprosto skvělé počasí. Naházela jsem si na balkón deky, polštáře, peřiny a udělala si tam veget. Najednou mě to slunce začalo tak nabíjet, jak dlouho ne. Přisedl si Hugo, uvařil mi kafe a pindali jsme. Pindali jsme zase o všem možném a Hugo řekl skvělou věc: "Já tak nějak cítím, že to bude super léto." Nejdřív jsem si říkala, že bych tohle taky chtěla cítit. Přestože obracím obličej na slunce, mám v hlavě pořád ty starosti, které ještě před létem musím projít. Dneska jsem si procházela ty fotky a našla jsem tam jednu:


Tahle fotka mě přiměla se usmát a říct si: "Jo, letos to léto chci mít takové. Letos bude super léto... tak nějak to cítím..." :)

Nebudu už poslouchat lidi v tom, jaká bych měla být. Buď se srovnají s tím, jaká jsem, nebo můžou jít.




Ať žijí ignoranti!

16. března 2016 v 8:33 | Kač |  Glosy ze života studentky
Glosa ze života PROSTĚ studentky...

ÁÁÁÁ... znáte ten pocit, kdy stojíte naproti člověku a představujete si, jak mu na hlavu padá tak tunová cihla a vy vidíte, jak se mu jeho pidi mozeček rozstříkne na zdi za ním a vytvoří tím něco, co by se na vernisáži spolu s podpisem někoho slavného prodalo tak za pět mega?

Přesně ten pocit jsem měla včera v práci. Občas vám prostě jeden člověk zkazí celý den. Spolupráce mezi korektornou a editory prostě nefunguje. To je u nás stará věc. My jsme totiž vlastně hnidopiši, kteří jsou placeni za naprosto zbytečnou práci, protože ty chyby v novinách přeci nejsou tak strašné. BLEH!

Editor: "Proč jste to opravila?"
Já: "Protože je to prostě ustálené slovní spojení a v titulku by to mělo být správně."
Editor: "A je to pravopisně špatně?"
Já: "Není, ale je to prostě ustálené slovní spojení. Ono existuje víc kritérií posuzování textu, než jen pravopis."
Editor: "Třeba?"
Já: "Třeba stylistika?"
Editor: "A pravopisně je tohle špatně?"
Já: "Už jsem vám řekla, že není, ale je to ustálené slovní spojení a nemělo by to tak být."
Editor: "Takže to tak podle vás nemůžu nechat?"
Já: [přemáhám touhu mu propiskou vytetovat na čelo něco hodně sprostého] "Čistě teoreticky tam můžete nechat cokoliv a mně to může být jedno, protože já pod tím podepsaná nebudu. I když to vlastně ani vy."
Editor: "No vidíte, tak to tak necháme."
Já: "Ok, jak myslíte, je to na vašem rozhodnutí."
Editor: "To máte pravdu, tady je to na mém rozhodnutí."

Do prdele už. Jakoby se vám pořád snažil někdo říct: "Ať uděláš sebelepší práci, stejně to musí jít přeze mě a jen já rozhodnu, jestli tam tu chybu nechám, nebo milostivě opravím. Já král Jelimán řečený omezený!!!" SHIT!

Ale víte co? Vlastně jsem měla pravdu. Moje jméno pod tím nebude. Proto druhý den neberu do ruky noviny. Proto, když už je do ruky vezmu, vyluštím si křížovku, sudoku, a pak je zase zavřu. Protože já na tohle nemám nervy. A vlastně nikdo na tohle nemáme nervy, když opravíme vyšinutí z větné stavby a druhý den to vyjde v původním znění. Jako třeba:

"Obyvatelé, kteří se zasloužili o odklízení odpadu, by zástupci města měli odměnit na zasedání příští týden."

No jo no, jak by řekl můj tatínek: "Nenaděláš nic," a měl by pravdu. Občas mám chuť se sbalit, sednout si do stodo na pivo a v hlavě je poslat všechny dá háje. Pak mi dojde, že mě to dohadování vlastně baví. Baví mě druhé přesvědčovat, a pak s kolegy druhý den nadávat na byrokracii. Navíc sezení v hospodě si nedám do životopisu, že :D .





(Ne)vítám restart

15. března 2016 v 21:23 | Kač |  Články
V noci, po jednom svém ovíněném pátku, ležím v posteli a říkám si, kolik věcí bych ve svém životě změnila, kdybych mohla. Nenechala bych se sebou tolikrát vy*ebat, nenechala bych si ublížit, poslala bych do háje lidi, kteří si to zasloužili. Práskla bych za sebou dveřmi v několika životních situacích, ve kterých jsem ve skutečnosti jen šoupala nohama jako hodná holka.

Ráno se probouzím řinčením nádobí ve svém pokoji u rodičů. Na sobě mám pyžamo s králíčkem a pod hlavou svůj oblíbený polštář s ožmoulaným rožkem, který mě uklidňuje, když potřebuju usnout. Po zemi se mi válí sešity z matiky a stůl mám oblepený pohledy s koňmi. Zmateně vstávám a dochází mi to. Ve svých pejskových papučích cupitám po schodech dolů do kuchyně a objímám rodiče. Zřejmě jsou zmatení tou změnou. Snídám chleba s máslem, marmeládou a kakaem jako každý den a koukám u toho na pohádky na televizi, která svým objemem zabírá tak čtvrtku obýváků a při pádu by svou vahou dokázala zabít nejednoho člověka.Je mi sedmnáct. Věk, ve kterém se začal směřovat můj život. Věk, kdy jsem začala být individualita a ne vtělení představ svých rodičů.

Volám ségře a říkám jí, co nedělat. Na našich vidím, jak moc jsou spolu nešťastní a snažím se jim vysvětlit, že se vlastně milují. Jedu do školy a odtáhnu svou spolužačku od regálu s víny, protože dneska na matiku přijdu včas. Vlastně pořád budu chodit včas a budu se učit pořádně. Na náměstí potkávám chlapce, který očividně o mé existenci nemá ani ponětí a dávám mu pěstí, protože: "Na tohle jsem čekala pět let ty bídáku zasranej!"

Najednou mám pocit, že je mi tak nějak líp. Po škole sedím v parku a přemýšlím... najednou to přijde... No jo, ale teď vlastně nevím, co bude. Co by se vlastně stalo?


Třeba...
bych se učila a nezažila žádný z těch odpolední v parku s vodárnou, vínem a skvělou náladou místo odpoledního vyučování. Odpoledne, díky kterým teď chodím na přednášky s pocitem, že to dělám dobrovolně.
bych nikdy nepotkala svou první pořádnou lásku, díky které jsem zažila to nejkrásnější léto, na které budu do konce života vzpomínat, protože bylo plné krásných slov a činů a naprosto nedospěle bezstarostné.
bych nikdy nestudovala v Ostravě, protože Ostravská je přece zaprdnutá a je to ztráta času.
bych nestudovala češtinu a neměla teď tu nejlepší časberoucí práci, kterou miluju.
bych neprobrečela tolik večerů... a pak nebyla šťastná z každé maličkosti, která se mi přihodí.
bych nikdy nepotkala ty lidi, kteří mě poslali na dno a nenaučila se z něj vstávat jako ráno z postele...
bych se nikdy nevydala tím špatným směrem, který by mě poslal do sraček.
bych nikdy nezačla tančit a nepoznala svou statickou životní lásku, která mě vrací do života.
bych nakonec seděla ve své zlaté kleci v kostýmku office bitch a přála si mít trochu volna.
bych se nenaučila milovat... tak hloupě jak to umím asi jen já.
bych nikdy nikomu neukázala jaká jsem hysterka, škodolibá svině a vlastně naprosto otřesná ženskáa naučila všechny milovat tu umělotinu, tu představu něčeho, co neexistuje.
bych nedělala chyby a rodiče by ze mě měli radost, protože by se splnily jejich představy.
bych žila život někoho cizího.
bych si nikdy nedovolila učiteli napsat, že je hnidopich, a že je umanutý!

by se rodiče nikdy nerozvedli a nezjistili, že bez sebe vlastně nedokážou žít.
by z toho parchanta z rozbitým nosem nakonec vyrostl skvělý chlap, kterému bych se teď nemohla smát (ano... potřebovala jsem si uspokojit svou vnitřní zrůdičku :D)
by si ségra nikdy neuvědomila, jak je krásná a skvělá ženská a nedokázala by si najít normálního chlapa.
bych nikdy neseděla ve vyplandaných teplákách a důchodcovských papučích na komunistické židle u stolu s kachličkama a nepsala tenhle blog.

Spocená se probouzím zvoněním Pepíkova agresivního budíku. Hlavou mi proběhne: "Do prdele, sakra, ještě, že tak.." Vstávám v šest ráno s úsměvem na rtech a vařím si kakao. Sednu si za kachličkový stůl, zaujmu svou strategickou pozici a píšu tenhle článek...

Zážitky, zkušenosti, blbosti, které jsem udělala, hovadiny, které mi udělali druzí tvoří to, čím jsem. Miluju svůj život, i když by možná podle měřítek společnosti, mých rodičů, cizích lidí, životních chytráků a kritiků mohl být mnohem lepší. Miluju vzpomínky na to, jak jsem všechno flákala a jen seděla v parku s krabičákem a vodárnou v tričku s nápisem: "Im busy, you are ugly... have a nice day!" Dny, kdy jsme se místo učení na maturitu váleli na louce, nebo na splavu. Chvíle, kdy jsme večery trávili hraním pantomimy, sezením na chatroulette a ukazováním prsou na kameru cizincům z celého světa. Miluju večery, kdy přijdou kluci z akce, posedají si na zem v, řekla bych, velmi dobré náladě a povídáme si o blbostech.

Vím, že toho v životě ještě hodně podělám, hodněkrát budu brečet ať už svým, nebo cizím zaviněním. Stokrát se budu rozhodovat, jestli jednat srdcem, nebo rozumem, a pak budu litovat. Zažiju ještě mnoho osamělých ovíněných pátků, ale taky spoustu těch, ze kterých si radši nebudu chtít nic pamatovat a možná ani nebudu. Milionkrát si budu stěžovat, že mi to za to nestojí, a pak stejně vezmu skripta a od zkoušky budu odcházet s jedničkou. Stejně tak budu prohlašovat, že se budu učit a stejně nebudu. Jsem prostě taková. A jsem taková proto, že se toho tolik stalo. Kdyby to tak nebylo, nebyla bych to já. Proto já možnost "zkusit to znovu" rozhodně nevítám.



Kdybyste mohli svůj život jako pásku kazety tužkou přetočit v čase zpátky do jakéhokoli, ať už zlomového, nebo nezlomového momentu, udělali byste to?



Superwoman!

4. března 2016 v 23:21 | Kač |  Výkřiky do tmy
Jelikož můj poslední článek byl dosti depresivní, rozhodla jsem se vám ukázat fotku mého skutečného já...
Pevně doufám, že mě neprozradíte...


Poslední dobou začínám uvažovat: "Co je teda můj kryptonit?" :)



Zpověď jednoho asociála

4. března 2016 v 22:35 | Kač |  Články
ČÁU,

Původně jsem si představovala, že si dneska koupím víno, zaujmu svou strategickou polohu u stolu, opiju se a postnu vám další veselý článek. Pravda je ale taková, že dneska nejsem v rozpoložení, abych okolo sebe šířila parádní nabuzenou náladu. Původně jsem vlastně radši vůbec nic nechtěla psát, ale poté, co se mi ozvali dva mí věrní čtenáři, že dlouho nic nebylo, je mi jasné, že i tohle najde svého kupce.

Popravdě jsem měla na víkend parádní plány, které všechny padly. PARÁDA! Měla jsem mít ovíněný pátek, psát bakalářku, a pak jít pít s lidmi ze střední. Nicméně to padlo. Víte co? Moje ovíněné pátky nezačly tak, že bych si řekla, že mám dost lidí a zůstanu doma. Já jsem měla lidí dost vždycky. Nemám ráda lidi, jsem asociál. Nerada si s cizími lidmi povídám, nerada se seznamuju někde venku, mám problém s očním kontaktem. Každý, kdo mě zná, se tomuhle prohlášení diví, ale je to tak.

Moje ovíněné pátky začly spíš z toho, že jsem byla prostě sama. Byla jsem sama vždycky, není to žádná novinka. Už od základky jsem byla vždycky sama. Mám spoustu kamarádů a měla jsem spoustu kamarádů, ale prostě vždycky jsem byla sama. Nejsem na lidi nepříjemná, řekla bych, že ani nejsem ošklivý člověk, ale prostě to tak vždycky bylo. Neříkám si asociál proto, že by to byla nějaká póza, které byste se měli zasmát, ale proto, že taková prostě jsem. Mám ráda společnost lidí, pokud se na ní můžu dívat a neúčastnit se. V pondělí jsme měli bohemistický večírek. Asi v jednu ráno jsem si sedla do rožku se sklenicí vína, dala si nohy na stůl a koukala se na lidi. Pozorvala ty příběhy. To, jak se studenti snažili z učitelů něco vytáhnout. To, jak se chlípný učitel pokoušel opít spolužačku, a pak se s ní svíjel na parketu. Viděla jsem to, jak servírka zkoušela své první (ne)akordy na kytaru.

Spousta mých známých ví, že jsem ta, která je nejvíc vidět. Ta, která si vyskakuje na učitele. Ta, která přijde na zkoušku s růžovými vlasy. Ta, která si přisedne k úplně cizímu člověku, který se rostě neúčastní jen proto, aby se necítil odstrčený. Jsem ta, která si povídá se starým pánem v autobuse, jak funguje internet v telefonu. Jsem ta, která si na autobusové zastávce houpe boky do rytmu hudby. Jsem nejvíc vidět, a přesto jsem ten člověk, který se rád usadí někde ve stínu a nebaví se. Tohle je prostě moje zábava. Je málo lidí, kteří tomu rozumí.

Jsem typ člověka, který se zaposlouchá do hudby a střízlivý s colou v ruce vyrazí na prázdný parket. Jsem člověk, který nutí tančit lidi, kteří to neumí. Občas si prostě cestou z akce tančím na ulici a objímám lidi, aby se necítili osamělí, přestože mám v sobě jen tři perlivé vody a kebab od turka ze stodo. Stane se mi, že s kamarádem skončím v pět ráno nad čajem s mlíkem někde v zaplivaném sportu jen proto, že mu prostě jede autobus domů až v sedm.

Nepíšu tenhle článek, abych si stěžovala na to, že nemám přátele. Já je mám. Mám lidi, se kterými dokážu jít na pivo a mlčet. Jít pít, dát si brko, poslechnout si hudbu a jen se usmívat. Jsou lidé, se kterými prokecám celý večer s vínem i bez. Jsou lidi, kteří akceptují, že ho prostě neprokecám. Jsou přátelé, pro které jsem prostě vrba. Vrba, která celý večer sedí a poslouchá. Jsem člověk, který tahá opilé lidi z akcí, nutí je zvracet, oblíká je, posadí na tramvaj, protože sama vím jaké to je se opít a spoléhat se sama na sebe.

Pak jsou takoví, které znám dlouho, a přesto neakceptují to, že jsem taková. A takoví lidé mi za to prostě nestojí. Proto si otevřu "lambruščoˇ, které je v lednici, o kterém jsem přesvědčená, že vůbec není moje :D, pustím si hudbu na salsu a užiju si ovíněný pátek.

Chápu, že tohle není ovíněný pátek, který jste čekali. Nepsala jsem bakalářku, ani nemám žádné nové vtipy z práce. Jen bych ráda řekla, že je zbytečné se přetvařovat jen proto, aby vás ostatní brali. Ok, jsem asociál... a co? Tak jsem :). Jsou lidé, kteří sami se sebou prostě nevydrží. Já bych řekla, že jsem sama sobě tím nejlepším společníkem. Mám ráda divné lidi. Lidi, které společnost prostě nepochopí. Ráda je poslouchám a říkám jim, že jsem výjimeční a skvělí, protože v mých očích jsou.

TIHLE LIDÉ MI DÁVAJÍ MOŽNOST SE ZAPOJIT DO STÁDA BEZ STÁDA :)

Ráda se zapojím do stáda podivínů, milovníků knih, experimentátorů, nebojsů, mistrů ve scrabblu, matfyzáků, ajťáků a všech, kterým někdo řekl, že jsou divní. Jsem podivín a jsem na to hrdá... a vy buďte taky! :)


Tak se mějte a smějte. Zdarec, Kač.