Můj blog je jen realizace jednoho hloupého nápadu. Měli byste odejít, dokud máte tu možnost :-P MUHAHA!

Prosinec 2015

Chyba v Matrixu

30. prosince 2015 v 17:28 | Kač |  Výkřiky do tmy
HAH...

Dneska mi přišel korektorský manuál...

NAŠLA JSEM V NĚM CHYBY!









Už jsem taky nakažená!

Asi se už ničemu nedivím, když se [bíčvolejbal] údajně píše "baechvolejbal" :D




KAČ

Kač korektorem

30. prosince 2015 v 2:57 | Kač |  Glosy ze života studentky
Glosa ze života unavené, vystresované studentky :)

Dneska jsem byla na pohovoru v novinách. Poté, co jsem dvě a půl hodiny opravovala cizí práce jsem zjistila, že praxe je naprosto jiná, než teorie, kterou nás učí ve škole. Do kanclu mi vběhl redaktor se slovy: "Můžete mi říct, které prase mi tohle opravovalo?" Poté, co jsem se postavila se slovy: "Kač, těší mě... tohle souvětí absolutně nedává smysl," mi odvětil: "No, prostě to tak necháme, oni to stejně nepoznají."

Dala jsem si kafe a stála u okna s výrazem, který na okolí vysílal signály: "Právě si to chci hodit... dělejte s tím něco." Šéfka se na mě podívala a říká: "Hele, ty si přiděláváš práci, oni to stejně neopraví... čemu tím prospějeme? Dej si kafe, hoď si pohodičku, ve sportu to stejně nikdo nepozná." Jasně. Všechno polknu. Veškerá teorie, pravidla stylistiky apod. jsou mi úplně na prdlačku. Konečně to vidím. Těma pindama, kterýma nás plní ve škole, se stejně nikdo neřídí. Připadala jsem si tam, mírně řečeno, jako exot.

"Hele... jednoslabičné předložky se odsazují akorát u článků,které mají šířku 35 znaků. My máme 25."

Ok, paráda, díky.

Tohle jim neodsazuj.
Tohle tam nech.
Tohle stejně nikdo nepozná.
Tohle je zbytečně složité.
Tohle tam nech. Sice je to stylisticky špatně, ale čárky mají v pohodě. Stejně pro nás píšou jen prasátka.
Tímhle si nepřidělávej práci.
Tohle znám... nech to tam.
Tadyhle bych čárky nedávala. Co se týče čárek, jsem minimalista.



COOOOOOO?????
Jako fákt?

Nemám víno. Je to marné...

Neovíněný čas povánoční

26. prosince 2015 v 17:55 | Kač |  Články
ČÁU,
Konečně jsem se dostala ze všeho toho vánočního mumraje a mám klid na čtení, lelkování, nepsaní bakalářky a bědování nad zavřenou Latinou. Ble, k tomu se ani nechci vyjadřovat. Opět jsem zaujala svou strategickou pozici na židli vybavené dvěma polštáři umístěné blízko topení (ne až tak blízko, aby mi to spálilo záda) a rozhodla jsem se vám opět něco vyplodit HA.
Ježíšek byl ke mě letos štědrý (překvapivě), ale nejvíce mě potěšila prupiska s nápisem "Nejmilejší sestra" od ségry a náhrdelník se sádrovou kometou od synovce. Od druhého synovce jsem dostala říhanec do obličeje, avšak to jsem neshledala nijak přitažlivým dárkem, takže bych to ani neměla zmiňovat.
25. jsme jeli na Ježíška k rodičům, a taky to překvapivě dopadlo v pohodě. Standardní oběd, focení, rozdání dárků, a tak no. Pak se tatínek rozbrečel, protože synovce uspával albem od ACDC a povedlo se. Takže má na všech fotkách výraz ustrašeného srnečka nebo vzbuzuje dojem, že právě musí... no jo, my jsme holt fotogeničtí všichni, to máme v rodině. Stejně jako "nasratelnou" žílu na čele, "smějící" se vrásky a spisovnou češtinu CHICHI. :)

Dneska jsem se pustila do balení věcí. Pozítří se stěhuju, takže bych to už měla mít ideálně hotové. Za ty roky stěhování jsem si vypracovala naprosto dokonalý systém balení. Jsem schopná svůj život sbalit do několika krabic během hodiny. Dvě velké krabice zaberou knihy... jsem zvědavá, kdo se s tím bude tahat. :) Dneska jsem si byla koupit žehličku. Já ani nevím, co je dneska v módě, co se žehliček týče. Vybírala jsem podle toho jaký má příkon, jak je těžká, a jestli má keramický povrch. Překvapilo mě, kolik existuje designových a skoro hipsterských žehliček. Čekám, kdy se v elektru objeví žehlička na nahřívání na sporáku jen proto, že to bude in. No, tak mám prostě nějakou fialovou žehličku za pakatel a jsem spokojená :D. Ne, ještě jsem ji nezkoušela... :D Právě se pouštím do balení nádobí. Mám spoustu takových těch krásných plechových krabiček na mouku, kakao a kávu, které jsou vlastně k ničemu, když jsou jen zahrabané v kuchyňské lince... ale když mě se to tak hrozně líbí. Jsem krabičkový maniak. Nesmím zapomenout sbalit několik příborů, protože ty spolubydlícím chybí a projevili zájem, abych nějaké opatřila:

Spolubydla: "Máš přístup do MENZY?"
Já: "No? Proč?"
Spolubydla: "Chybí nám příbory..."
Já: "Počkej... to je mám jako šlohnout?"
Spolubydla: "Takhle bych to úplně nenazval."
Já: "No a jak bys to nazval? To mě zajímá."
Spolubydla: "Do minulého týdne jsme neměli ani otvírák na víno. Pak jsme byli na vánoční večírku... no... a teď už ho máme."
Já: "Počkej, vy jste štípli i ten otvírák?"
Spolubydla: "To nemůžu potvrdit ani vyvrátit..."

Dneska jsem se vcítila do role chůvy a opět jsem se utvrdila v názoru, že děti jsou nejlepší antikoncepce. Ono to na fotkách vypadá velmi mírumilovně, ale nenechte se zmást... je to POSTRACH! Takhle se tváří asi tak čtyři pikosekundy za den a zrovna mě se to podařilo vyfotit :P


Ve většině případů na návštěvy útočí zuřivým slintáním, prskáním, útok zahajuje poblinkáním čistého oblečení sunarem, a pokud to nezabere, následuje hysterický křik až do vyčerpání všech zúčastněných.

Tak se mějte a smějte. Zdarec, Kač :)

Výkřik do tmy II.

22. prosince 2015 v 17:20 | Kač
Včera jsem šla po dlouhé době na víno s přáteli z mého skoro "rodného" města, z nichž jeden je transsexuál.

Já: "Ty ses urazil?"
On: [se založenýma rukama] "NE!"
Já: "Ale prosimtě... tak co děláš?"
On: "Dělám Zagorku!"

...........CHVÍLE TICHA..............

On: "Až teď mi došlo jak divně to vyznělo.."

Výkřik do tmy I.

22. prosince 2015 v 17:18 | Kač |  Výkřiky do tmy
Dnes jsem měla velmi zajímavý rozhovor se synovcem.

Synovec: "Já se strašně bojím smrti..."
Já: "Proboha proč? Vždyť jsi ještě špunt, tohle nemusíš řešit."
Synovec:" Já nevím, ale teto, strašně se těším, až budu duch."

Problematika randění

22. prosince 2015 v 17:11 | Kač |  Články
ČÁU,

Vždycky když si se ségrou sedneme u kafe, začneme řešit takové stupidní věci jako cestování časem, minulé životy, paranormální jevy nebo randění.
Pro někoho je randění naprosto přirozená a zábavná věc. Pro mě a mou sestru je to spíš traumatizující zážitek. S oblibou říkám, že "já prostě nemám ráda lidi" a ségra dodává: "já mám zase ráda společnost lidí... pokud na mě nikdo nemluví." Jsou lidi, se kterými se dokážu bavit naprosto přirozeně, není mi to divné, protože to tak nějak vyplyne ze situace. Pak s tím jedním člověkem dokážu prosedět celou noc nad jednou sklenicí vína (nebo třeba kakaa, to je jedno) a cítím se fajn. Pak jsou tu taková ta vynucená rande. Rande, kdy vás někdo pozve a vy si říkáte: "Pátek večer.. nemám co dělat. Nebudu zase jako asociál sedět s vínem nalepená na topení a psát příspěvky na blog" HAHA :D. Ráno nebo ještě cestou domů pak litujete, že jste to neudělali, protože konec konců jste sami sobě nejlepší společností (vím, tohle je dost asociální útěcha :D).

Při randění se mohou vyskytnout různé nesnáze, které je třeba překonat nebo rovnou začít procházet únikové cesty. První nepříjemnou věcí je trapné ticho. To nastane ve chvíli, kdy nejen že nevíte, na co se ještě zeptat, ale oběma stranám začne být jasné, že se ani ptát vlastně nechcete. Kapitolou sama o sobě je tzv. přemýšlivé ticho. Nezaměňovat s trapným tichem. Tohle ticho je sympatičtější, než to předchozí. Nastat může v několika případech:

1) Oba lidé jsou dost nesmělí (doporučila bych sklenici vína na uvolnění, popřípadě několik sklenic pro opravdové držáky)
2) Seznámili jste se na nějaké erotické seznamce, kde jste si půl roku přes email vyměňovali nejrůznější čuňárny, a teď v přítmí poloprázdné čajovny, oba oblečení jako puritáni nevíte, jak navázat normální hovor.
3) Probrali jste knihy, volný čas, práci, školu a už nevíte na co se zeptat. Jídlo ani sex jako téma na prvním rande raději nevolíte, aby náhodou nevyplynulo, že máte nějaké nezdravé návyky ala: "Cpu se po večerech čokoládou, a pak spím zavalený v obalech."

Další nepříjemnou věcí může být špatný odhad na lidi. Já mám na lidi celkem dobrý odhad, takže jsem neměla žádné rande, které by bylo úplně přestřel. Naopak sestra má spoustu peprných zážitků. Přesto, že nemám žádný nepříjemný, nemám prostě ráda překvapení. Mám ráda příjemné překvapení jako třeba kytku, čokoládu nebo pět miliónů korun v menším bankovkách (to se ještě nestalo... popravdě jsem neměla moc štěstí ani na randící typy chodící s kytkou :D). Můžou se ale vyskytnout i nepříjemná překvapení jako nechutně potící se ruce vašeho protějšku, zápach z úst, zkažené zuby, nějaká podivná úchylka, o které se vám nutně musí zmínit tónem hlasné trouby před přeplněnou restaurací... prostě paráda :D

Já: " Já třeba nesnáším překvapení..."
Ségra: "Já taky. Mě je pak totiž strašně špatně."
Já: "No.. ale je ti jasné, že randění je plné překvapení a nějakých nových zážitků?"
Ségra: "To je v prdeli... to budu mít furt průjem."

Ehm... znáte ten pocit, když jste nervózní před zkouškou, návštěvou zubaře nebo mých rodičů? (To s rodiči známe jenom my se ségrou... všichni ostatní totiž mají očividně normální rodiče) Tak přesně stejný pocit máme obě před rande. Když je to nějaké nečekané rande v zabitý pátek, tak nervózní nejsem. Pokud jdu ale na očekávané rande, kdy si v první chvíli řeknete: "Á, ono to fakt vyšlo..." to je mi opravdu regulérně špatně. Máte to tak taky? Nebo jsme jen my se ségrou takhle divné :D .

Tak se mějte a smějte. Zdarec, Kač :)

Tradiční ovíněný pátek

19. prosince 2015 v 11:53 | Kač |  Články
ČÁU,

Nebyl by to správný konec "pracovního" týdne, kdybych se cestou ze školy již tradičně nestavila pro víno, doma si udělala baštu a sedla k noťasu s přemýšlivým mlčení nad tím, co napíšu všem těm, kteří tohle nečtou. (Naprosto vyčerpávající souvětí.. přečtěte bez nádechu, juch!)

Uhádnete z útržků rozhovorů obor mého studia?

Mluvčí 1: "Já jsem ti říkal, že to máš málo analytické."
Mluvčí 2: "Já vím, ty bys tam měřil tu tematickou koncentraci, že?"

Mluvčí 1:" Hej! Otoč mi zpátky tu obrazkovku!"
Mluvčí 2: "Řekni, že Kačenka je nejlepší :) " (Tohle dělám moc ráda... lidi si pak rozmyslí mě provokovat :-P )
Mluvčí 2: " Jestli mě budeš štvát tak ti to zamknu na heslo... a bude to třeba prvních X čísel fibonacciho posloupnosti."
Mluvčí 1: "To znám, tím bys mě nedostala.."
Mluvčí 2: "Ok... tak bych si vymyslela něco těžšího."

Mluvčí 2: "Míšo já tomu vzorečku vůbec nerozumím. Proč je to zbytečně tak složitě, když to stačí počítat do kříže?"
Mluvčí 1: "Však to si dáš do absolutní hodnoty."
Mluvčí 2: "Jo aha.. to r2 je vlastně index a ne obyč závorka..."

Tak? Co studuju? :) ČEŠTINU! CHŇA CHŇA CHŇA! No jo, já vím, že jsem trapná, protože už jsem se v nějakém článku prokecla :D . Navíc jsem dneska byla ve škole úplně vygumovaná. Ještě dopoledne jsem byla nakupovat se ségrou a místo: "Já se hrdě nosím celá!" ze mě vypadlo: "Já se celá hrsím." Prostě pátek jak vyšitý. Celý den ze mě padaly takové blbosti, a to se stalo i v našem "počítacím" předmětu. Tak jak mi to vždycky šlo, dneska to byl konec. Noťas se mi sekal, excel mi nefungoval, mozek mi nefungoval, celá technika byla proti mě... navíc jsem měla rozvernou náladu jako po třech punčích a pěti medovinách, a to jsem byla střízlivá. Možná jsem se cestou mohla stavit na svařák, třeba by mi to více myslelo... nebo by mi to aspoň bylo jedno... nebo bych se alespoň měla na co vymluvit :) . Myslím, že náš vyučující by byl nadšen z mé výmluvy: "Já nejsem blbá... já jsem jen opilá." :D



Dnes ráno jsem si všimla, že jsem včera omylem smazala část článku a nezveřejnila ho. Takže to budu muset udělat dnes. Včera jsem koukala na Karate kida a jedna myšlenka mě zaujala: "Kung-fu je v tom, jak si oblíkáme bundu." Teoreticky jsou tedy všichni, kteří se umí normálně obléct, přeborníky v kung-fu. Bacha na mě! Jsem mistr umění kung-fu... umím si totiž oblíct bundu! :D Ne... já nejsem zastánce fyzického násilí. Osobně dávám přednost soustavnému psychickému teroru :) .

Tak se mějte a smějte! Zdarec, Kač :)


Já přeci nejsem z Prahééé

17. prosince 2015 v 21:52 | Kač |  Články
ČÁU,

Přestože okolo sebe poslední dny šířím vysoce nevánoční atmosféru na úrovni někde mezi Grinchem a Jackem Skellingtonem, dnes se někomu podařilo mě dokonale rozněžnit. Na chodbě mě zastavila kamarádka, kterou jsem prošla a nevšimla si jí... až tak moc špatně na tom jsem.. nevnímám okolí jako nějaký asociál.. a zakecaly jsme se. Po chvilce vysvětlování, proč mám zvýrazňovačově žlutou bundu (vysvětlím později) se na mě nadšeně podívala a řekla:

"Kač... já chci, aby všichni mluvili jako ty.."
"Jako jak? Jako zaseklí ve filmu pro pamětníky?"
"Ne, když ty mluvíš tak hezky spisovně a máš spoustu slov a nepoužíváš ty zvěrstva jako bo, a tak."

Je pravda, že tohle mi vykouzlilo úsměv na tváři. Taky bych řekla, že se umím celkem normálně vyjadřovat. Pokud se mnou tedy někdo nezačne řešit politiku apod. to jsem jako dlaždič :) . To, že já začnu mluvit sprostě totiž nevěstí nic dobrého. Ví to i mí přátelé. Většinou když začnu nadávat, tak se mě začnou ptát, co se mnou je a jestli mě něco hluboko uvnitř nežere, protože takovou mě neznají. Ne, že bych byla slušňák, ale zahnat člověka do kouta, znemožnit ho, pošlapat jeho důstojnost a ubít ho argumenty umím i bez použití vulgarismů :P . U nás se prostě i doma mluvilo vždycky spisovně. Ne, mí rodiče nejsou učitelé. Tatínek je horník a maminka dělá na policii. Na poslední rodinné sešlosti, kde jsem řešila jestli máme nějaký dialekt, mi rodiče řekli: "Víš co? Teď sis tuhle diskuzi měla nahrávat, protože by se v té tvé alma mater asi divili jak se mluví u nás u kafe." Ano, mí rodiče mluví buď spisovně nebo regulérně sprostě. Tatínek je původem z jižních čech, takže z něj občas vypadne slovo jako: mycák, šajska nebo nějaká podobná blbost. Občas používá takové ty obstarožní fráze jako: No jo, co naděláš; Nedá se svítit; Člověk míní, život mění... ÁÁÁÁ, ne... asi se nebudu vyjadřovat co si myslím o tom, když mi začne v tomto duchu dávat rady do života: "Ano.. samozřejmě, jsem ti moc vděčná tati a vezmu si to k srdci." *BLÉÉ*

Je ale jedna věc, která mě neskutečně točí, a to diskuze o tom, že obecná čeština je přeci spisovná, když takhle mluví tolik lidí. Úplně se vyhnu debatám o slovním bohatství, protože poté co jsem ve škole dostala sprďáka za to, že nevím co to jsou Pidžiny, se k tomu úplně nechci vyjadřovat :D . Ne, nemyslím si, že by jakýkoli dialekt nebo spisovná čeština byla v rozmanitosti slov lepší, než čeština obecná. To zní skoro jako nějaký přírodovědný název:

Lingua homicidium neboli čeština obecná

Nemám nic proti obecné češtině. Nevadí mi v knížkách, nevadí mi u moderátorů... Jasně, asi bych proti tomu jako správný češtinář měla brojit, ale mě je vlastně úplně jedno jak lidé mluví, protože to je jejich ostuda a ne moje. Musím se přiznat, že mi stačil týden v jižních čechách, abych přijela a vypouštěla ze sebe věci jako "Ten ovladač je rozbitej.
Ty stíny vůbec nebarvěj, ty seš ale blbej fákt..." *PLESK!* On si to člověk ani neuvědomí, ale obecná čeština není hantec. Hantec je jako žloutenka.. ta je všude kolem nás, ale šance, že s ní onemocníte jsou při dodržování hygieny vlastně mizivé. Zato obecná čeština je jako sezónní chřipka. Vlezete do prvního autobusu, tramvaje, mluvíte s prodavačkou v obchodě a jste v tom taky. Najednou je každý kolem vás blbej a vypoulenej a vy jste z toho jak mluvíte celej nakrklej... FUJ... ale jak by řekl můj tatínek nenaděláš nic.

Přestože bych byla ochotna připustit fakt, že by mě obecná čeština dostala stejně rychle jako sezónní chřipka (ta mě dostane hned s mou pochroumanou imunitou a zdravím rachitické staré báby :D), rozhodně bych radši mluvila anglicky, než se dožila toho, že se obecná čeština stane spisovnou. V tomhle ohledu mi ani němčina vlastně nepřijde tak strašná, s ruštinou bych taky možná souhlasila... vlastně bych souhlasila i s hebrejštinou, kterou jsem neudělala, než abych u státnic slyšela: "Tak gratulujů, teď jste jasnej promovanej inženejr" (já budu leda tak promovanej a zničenej magor, ale tam není žádná obecně-česká změna, tak bych byla prostě inženejr)


Já si asi prozatím nechám své vyjadřování z filmů pro pamětníky a budu doufat, že potkám někdy takového novodobého Oldřicha Nového :) .

Tak se mějte a smějte. Zdarec, Kač :)


P.S.: Já totiž miluju filmy pro pamětníky... protože tehdy se k sobě lidé ještě uměli chovat. Rodičům se projevovala úcta, muži byli galantní gentlemani a ženy koketní dámy. :)




Já nepotřebuju hořčík!

15. prosince 2015 v 21:51 | Kač |  Články
Znáte tu otravnou reklamu, kdy má slečna oblepený celý byt žlutými papírky, a je z toho úplně na prášky? Tohle je má zkoušková realita. Patřím mezi lepíkové maniaky. Lepíky mám v sešitech, v knížkách, na ledničce, složkách, někdy na noťasu, stolku v obýváku, prostě všude kam může padnout můj zrak. Původně jsem si tam jen psala připomenutí, ale poslední rok jsem těžký závislák na barevných papírcích, které můžu přibouchnout téměř na cokoliv. Na ten pidiaturní formát jsem schopná vtěsnat recept na lasagne quattro formaggi, ale i napsat jen vykřičník nebo smajlíka. Když si vypisuju a hledám v knížkách k bakalářce, na každou přečtenou si napíšu poznámku jako: "Nic tam není".


Nejradši ze sebe dělám lepíkového mušketýra přeci :)

Nejradši mám průhledné papírky, které si lepím do knížek místo podtrhování. Absolutně nechápu, jak někdo v knížce půjčené z knihovny může podtrhávat. Mám pocit, že někteří to dělají schválně... tužkou usilovně ryjí, text nepodtrhávají, ale podle mě spíš přeškrtávají, a pak se to vůbec nedá číst. Samostatné peklo by mělo být zařízeno pro ty, kteří podtrhují pro jistotu prupiskou.. Pak si půjčíte knížku, kvůli které běháte po celé Ostravě, abyste se zklamaným výrazem ve tváři zjistili, že si tam jistý expert do tabulek a grafů kreslil přisprostlé obrázky. Vůbec nejlepší je si půjčit něco např. do morfologie, kde máte rovnou poznačené čísla otázek ke zkoušce (prupiskou). Někteří lidé by prostě zasloužili placáka... do obličeje... ŽÍDLÍ! *PLESK*


Hey Mickey!

15. prosince 2015 v 21:05 | Kač |  Články
ČÁU,

Dnes jsem (doufejme, že úspěšně) zahájila zápočtový týden. Test z literatury jsem snad udělala a v ruštině mě čekala velmi vtipná situace.

Učitel: "Jé, Vás já vůbec neznám"
Já: (Já vás taky ne, z toho si nic nedělejte :D) "Byla jsem dlouhodobě nemocná, tak jsem na vaše hodiny nemohla přijít a přišla jsem si jen napsat test a domluvit se na seminárce."

Zdálo se, že se mu obličej spojil i se školním emailem, který jsem mu posílala asi před měsícem, tak u mě pro jistotu celý test stál a koukal mi přes rameno. Poté co jsem vyčerpaně dopoužívala všechny přemýšlecí manévry jako hlasité hmmm, škrábání prupiskou na bradě, za uchem, předstírání usilovného přemýšlení s pohledem zabodnutým na stropním světle (z toho jsem měla akorát mžitky před očima.. obávám se, že učitel je bude mít taky ve chvíli, kdy začne opravovat můj test) jsem zůstala jen zmateně hledět do papíru, kde mi chyběly doplnit dvě slovíčka. Slovo celý (nemohla jsem si za boha vzpomenout, jak se rusky píše "c") a odjezd. Na obojí jsem si díky bohu vzpomněla, takže jsem to mohla vesele odevzdat. Při odevzdávání mi pochválil úhlednou azbuku... díky bohu za to, po osmi letech ruštiny bych ji taky možná trošku mohla umět. :D

Vzhledem k tomu, že člvoěk by se měl vyzpovídat ze svých hříchů, tak se pochlubím velmi ostudnou věcí:

SAMOHLÁSKY/SOUHLÁSKY... POČKAT... EEHH... KTERÉ JSOU KTERÉ?

Jasně, kdyby v zadání byly konsonanty/vokály, věděla bych to hned. Tohle je prostě deformace!

Už týden se mi vrací noční múry. Poté, co mě celou noc někdo honí po městě, se ráno probudím spíš unavená, než odpočinutá. Já prostě neběhám. Neběhám ani v reálu.. pravdou je, že kdybyste mě někdy viděli běžet, měli byste taky, protože mě pravděpodobně něco honí. V noci na dnešek to ovšem dosáhlo vrcholu... doufám, že nic horšího už se mi zdát nebude. Šla jsem se synovcem v kočárku na procházku a potkala jsem svého vedoucího bakalářky v šedém tričku s Mickey Mousem, které vypadalo spíš jako vršek od pyžama... no, prostě paráda. :D

Dneska se mi podařil parádní úspěch...poprvé mi přišla na email nabídka práce, aniž bych někam psala. :D Respektive psala jsem, ale na jinou pozici. Psala jsem na doplňování zboží v supermarketu a napsali mi, že tuhle pozici už mají zabranou, ale jestli nechci dělat asistentku v personální agentuře, že svou kvalifikací bych se na to hodila víc, než na prodavačku...je pozitivní, že i někdo jiný než já dokáže ocenit mé kvality :D . Taky jsem se odhodlala, aktualizovala svůj životopis, naházela do wordu pár mých vzorových prací a obepsala asi všechny časopisy/ noviny/ vydavatelství/ nakladatelství/ překladatelské agentury/ jiné blbosti, co mě napadly, abych tak udělala první krok asi naprosto k ničemu... :D ale kdo nic nezkusí nikam se nedostane :) . Až pak budu brečet nad svým vysokoškolským diplomem, zatímco budu kasírovat lidi v kaufu, budu mít alespoň dojem, že jsem pro svou budoucnost něco udělala :D

Chápu, že dnes to bylo ze slabšího soudku, ale každý den není posvícení, navíc přeci nemůžu přes týden otvírat víno, abych napsala lepší článek :-P .... ne.... nemůžu... opravdu bych neměla.... ne... NEBUDU SI OTVÍRAT VÍNO! Jsem přeci hodná holka!

Tak se mějte a smějte! Zdarec, Kač :)

P.S.: Opravdu jsem si ho neotevřela... nejsem magor :-P

Běžím s hovnem proti plátnu!

13. prosince 2015 v 21:49 | Kač |  Glosy ze života studentky
Glosa ze života předzápočtově vystresované studentky:

V rámci předzápočtového stresu jsem se dostala konečně k tomu, abych si přečetla předmluvu k českému vydání Světů disentu. Asi na páté stránce jsem měla možnost vrátit se zpět do dětství, jelikož zde byla zmínka o kapele PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE. Nevíte o čem je řeč? Pak vaše dětství pravděpodobně za pramálo stálo :-P . Můj tatínek byl totiž od mládí rebel. Květinové dítě míru s batikovaným trikem, lenonkama, zvonovými kalhoty a znakem PEACE vyřezaným z potahové fólie na bubny na krku. To měl ještě háro, kterým mohl na zakázaných koncertech zuřivě házet. Od vojny, kde mu bohužel utli tipec, mu zbyla jen pleška, kterou si může mazat olejíčkem a rebelsky házet ve frontě na poště prasátka. Zpátky k Plastikům. Kromě toho, že dřív, než jsem uměla pojmenovat všechny členy rodiny, znala jsem všechny značky aut stojící před naším panelákem (ano.. bylo jich míň, než dnes, ale i tak :D), první písnička, na kterou si vzpomínám je:

"Běžím s hovnem proti plátnu! A já to hovno do něj zatnu!"
(Tatínek ještě pokračoval slovy: "Hirošima Nagasaki, to jsou tlaky, to jsou tlaky." nejsem si jistá, že to v tom textu opravdu bylo.)

Ve chvíli, kdy mi zrak padl v knize na jméno kapely, bylo vymalováno... (až teď mi došlo, jak divně to v kontextu těch slov písničky vyznívá :D). Chcá nechcá začala jsem si to notovat, přičemž spolubydlící dostal další záminku pochybovat o mém psychickém zdraví. Ještě víc o něm bude pochybovat, až si přečte, že jsem použila spojení: "Chcá nechcá", ale to už je jedno.

Můj tatínek byl vždycky expert. Kromě toho, že mě perfektně naučil rozeznávat druhy prdů podle intenzity (ano.. tohle není dovednost, kterou bych si dala do životopisu), přesvědčil mě o tom, že umí čínsky a naučil mě "čínskou" písničku. Momentálně mě to přimělo uvažovat nad tím, jestli tyhle věci, které mi tatínek s úsměvem valil do hlavy nebyly důvodem k tomu, že mě pak děti šikanovaly (kombinace znalosti druhů prdů s prozpěvováním rádoby čínské písničky, přiblblým úsměvem na rtech a popelníkama na očích se panelákovým dětem moc nelíbila :D)
Každopádně kousek si pamatuju. Je jen škoda, že vám to nemohu zazpívat, trošku se mi postesklo, protože už mě dlouho nikdo nešikanoval :D :

ČINKONKA, ČINKONKA,
ČUNČALA DEJSA DUNADUNA DEJSA,
ČINKONKA, ČINKONKA.

Ano... děti dokáže o genialitě rodičů přesvědčit ledaccos. :)


Zkouškové za 3...2...1

13. prosince 2015 v 12:03 | Kač |  Články
ČÁU,

Blížící se příchod zkouškového ssebou nese různé příznaky. První je ten, že při zmínění termínu zkoušky mi začne tikat oko... "Stylistika je 7.1." nooo... a je to tady, tiká mi oko.

TIká mi oko, teče mi do bot a zvoní mi hrana...

Ale ne, zase taková tragédie to není. Sebevědomě jsem se přihlásila na všechny první termíny, abych to měla co nejdříve za sebou. Pak by mi měl někdo zakázat přístup na portál, abych se zavalená knížkami den předem nemohla kvůli návalu stresu, strachu a nevolnosti "přeobjednat" na jiný termín.

Dalším příznakem je, že čím blíž je zkouškové, tím víc je můj stolek v obýváku zavalen knihami. Už teď mě to začíná děsit. Je teprve 13. a už tam toho mám pěknou kopu.



(Je to můj první oficiálně vložený obrázek na blog a mám dojem, že to bude vypadat pěkně hnusně.. takže se omlouvám. Vůbec tu s tím neumím, takže pokud to nebude koukatelné, prostě na to zapomeňte :D )

Tohle bych možná všechno měla přečíst. (No dobře.. spoustu mám už přečtenou, protože je to k bakalářce). Cítím se ale moc fajn, když mi na stole leží tolik knížek. Pak přijedou naši, najdou mě ležet s naprosto zoufalým výrazem mezi tím vším.... teď jsem chtěla napsat, že mi vždycky předají tunu čokolády, obejmou mě a politují... ale to bych lhala :D . Většinou nasadí svůj přísný výraz a prohodí něco jako: "Dcero, takhle by to mělo vypadat." Jistěě... protože studium je vlastně hrozná řehole. Tak určitě :)

V práci jsem naprosto nesnášela takové ty motivační blbosti jako: "Největší produktivitu práce má XY, takže mu všichni zatleskáme," ale teď se nějak nemůžu ubránit tomu říct:

TŘÍ LUSKNUTÍ PRO VŠECHNY, KTERÉ RODIČE PŘIVÁDĚJÍ K ŠÍLENSTVÍ!

Pojďme, nestyďte se. Mí drazí rodičové již od mého útlého dětství razí taktiku negativní motivace. U nás doma se nikdy nechválilo. Jedničky byly samozřejmost, všechno ostatní totální přestřel. Pak nás se ségrou posadili ke stolu a vyptávali se: "Jak je to možné? To ses neučila? Nerozumíš tomu? Nerozptyluje tě něco? Nebudeš tak moc chodit ven. Ze školy rovnou domů." Člověk si občas říkal, jestli by nebylo lepší dostat prostě pár facek :D . Pak se dostanu k tomu, že mě někdo ve škole pochválí "Ták je pašák!" a já v tom hned vidím ironii... :D

Se sestrou jsme se nedávno bavily, že se obě bojíme, že budeme na chlup stejné jako naše maminka (samozřejmě svou maminku miluju, ale spoustu věcí bych dělala jinak). Sestra projevila myšlenku, že vlastně každý člověk má trošku z naší maminky...

NAŠE MAMINKA JE TOTIŽ MATRIX!

Doufám, že na tenhle článek moje maminka nikdy nenarazí :D .

Tak se mějte a smějte.

Zdarec, Kač

Vánoční (ne)nákupy

12. prosince 2015 v 23:15 | Kač |  Glosy ze života studentky
Glosa ze života naprosto vánočně vystresované studentky.

Seznam nakoupených věcí:


3 knihy - pro mě
1 zimní bunda - pro mě
Micelární voda a kosmetické blbosti - pro mě


JSEM PROSTĚ NEUVĚŘITELNĚ TRAPNÁ!

O dva umrzlé prsty a jeden višňový punč později k mým nákupům přibyly celé DVA DÁRKY pro někoho jiného než jsem já.

Ve skutečnosti nejsem takový sobeček (i když k vánocům by se přeci takové označení hodilo :D). Ráda dělám lidem radost, ale moje fantazie je zahrabaná někde mezi Akademickou gramatikou, skriptama latiny a vzorky z korpusů. Mám pocit, že má naprosto bídná existence už se nedá zachránit...

Pokud budete mít někdo tipy na to, jak přežít vánoční nákupy a ty hordy lidí v autobusech/MHD/obchodech/veřejných místech/všude možně jinde, pošlete mi ho po poštovní sově. Adresu psát nebudu, protože sovy přeci ví.


O "gramatických" nacistech

12. prosince 2015 v 14:00 | Kač |  Články
ČÁU,

Kromě toho, že mě dneska teda parádně bolí hlava, tak jsem zjistila, že se nevyplácí mít 90% přátel ajťáků. Mimo to, že neustále poslouchám, že jsem "gramatický nacista", přičemž už jsem vzdala vysvětlování toho, že překládat to doslovně je blbost a měli by si uvědomit rozdíl mezi pravopisem a gramatikou, vzdávám poslední dobou i ochotu opravovat cizí práce.

Je to asi čtrnáct dní, co jsem jednomu kamarádovi opravovala závěrečnou práci:


Ajťák A: "Hej ty jsi ale hrozný hnidopich... celé jsi mi to překopala."
Má maličkost: "No však jo, taky jsem ti mohla říct, že to máš moc krásné, jsi pašák, ale pak by mohly každému, kdo to čte, vykrvácet oči."
Ajťák A: "Však tam nejde o formu, ale o obsah."
Má maličkost: " No tak vzhledem k tomu, že jsi se sekl v užití I/Y, dost bych pochybovala o tom, že ses nesekl i někde ve výpočtech."
Ajťák A: [hlasité vrčení] " TADY MĚLO BÝT NĚCO, CO TU ANI NEMŮŽU NAPSAT, ANIŽ BY MI TEN BLOG SMAZALI..." :D
Ajťák B: "Hele já tě chápu, že ti to vadí..."

V tu chvíli mě zalil naprosto neuvěřitelný pocit štěstí z toho, že mi někdo vážně rozumí...
NEŽ Z NĚJ VYPADLO:

Ajťák B: "Já taky nesnáším, když lidi mluví s pravopisnýma chybama..."


Tak pojďme se tak soukromě vsadit jak dlouho jsem to vydržela? Ehm... 3... 2... 1... kdo tipoval déle jak třicet sekund, zaručeně by prohrál, ale byla bych ráda, kdyby mi někdo takhle fandil :D .


Nejhorší je, že mě takoví lidé ve skutečnosti hrozně lezou na nervy. Ve chvíli, kdy mi přijde místo mé práce opoznámkované červené moře, představuju si těch 100 způsobů mučení bez zanechání trvalých následků. Pak mi kamarádka pošle svou analýzu: "Hele Kač, já myslím, že už to mám v pohodě, koukni jestli tam nejsou nějaké drobnosti, ty to uvidíš." Já se do toho pustím, asi během pěti minut mám v její práci vypsaný štos poznámek o: sjednocení písma, špatných citacích, pravopisných chybách, špatných nadpisech, krátkých odstavcích, celkově se mi ta práce vlastně vůbec nelíbí obsahem ani formou... držím se za hlavu se zoufalým výrazem ve tváři s pocitem, že už jsem taky "NAKAŽENÁ".

Navíc je pak hrozně těžké mi vymluvit můj názor na něco. Vzpomněla jsem si na jeden Korektorův komiks: Všichni máme v životě něco, já mám třeba pravdu... Pak lidem píšu do práce poznámky jako: "Obhaj si to, já budu ráda." Ne, nebudu ráda, protože dohadování je jen práce navíc :D . (Paradoxně já se o své práce hádám vždycky. I když se teda nechám přesvědčit, pokud mi dá někdo pádný argument nebo mi poskytne konstruktivní kritiku.... občas :D)

Tak se mějte, užijte si neslunnou sobotu.. a já bych se měla vydat na vánoční nákupy (nesmím zapadnout nikam do knihkupectví nebo vetešnictví, protože tím by mé nákupy pro druhé skončily a začly by nákupy pro mě :-P).


Zdarec, Kač :)



Ať žije comic sans...

11. prosince 2015 v 18:43 | Kač |  Články
Poté, co už tři týdny poslouchám výtky na mé mizerné formální zpracování prací jsem narazila na perfektní diplomku. Napsala ji studentka Masaryčky a:

CELÁ JE PSANÁ PÍSMEM COMIC SANS!

Já absolutně nechápu, jak se někdo takový mohl úspěšně dostat až k diplomce :D .

Za další BOMBU považuji autorčiny popisy obrázků:

OBR.1: OBRÁZEK SI UDĚLEJTE SAMI............................(Ta tuna teček za tím opravdu byla taky :-P)

Přijde mi to stejná hovadina, jako když o sobě lidi při seznámení prohlašují: "Jsem jaký jsem" nebo "Jiný už nebudu..." Ono to člověku o druhém velmi moc řekne :D .

Myslím, že největší mučení pro mého vedoucího bakalářky by bylo si tuhle práci celou přečíst... Tipuju, že už tak při třetí straně by byla v jeho očích vidět bezmoc, u páté strany by to přešlo ve viditelný tik a desátou bych ho ani nenechala dočíst, protože ho ještě minimálně dalších dvacet stran své práce potřebuju :D .

Ovíněný pátek vol. 2

11. prosince 2015 v 16:58 | Kač |  Články
ČAU,

Ani nevím, proč do nadpisu dávám "ovíněný", když jsem si víno ještě neotevřela. Asi prozřetelnost. :)

Dneska jsem se dala do prokrastinačního pečení. V troubě mám první várku lineckého. Pak ještě perníčky, rumové kuličky a rafaela, a zase můžu v neděli večer brečet, že mám v pondělí konzultaci k bakalářce a nemám lautr nic. :D Pečení a vaření mi přijdou jako parádní relax. Ono je to taky možná tím, že to dělat nemusím a vařím dobrovolně. Nikdo po mě doma neřve, že přišel z práce a nemá teplou večeři (díky bohu za to... rohlík s máslem si snad zvládne namazat každý :-P ).

Můj spolubydlící mě naučil umění skrývání jídla. Pokaždé, když jsem něco upekla a vzdálila se z domu, přišla mi (v tom lepším případě) SMS: "Našel jsem číz kejk, můžu si vzít?" V tom horším případě na mě doma čekal jen prázdný NEUMYTÝ plech. (Mám vymyšlených sto způsobů mučení lidí bez zanechání následků... jen pro jistotu... :D )
To je důvodem, proč jsem se naučila jídlo schovávat. Stačí ho dát někam, kam se v životě nepodívá, jako: trouba, pračka,... Můj spolubydlící mi ale nejí jen jídlo, které uvařím, ale i to, které si koupím. Večer jsem si koupila pečivo na snídani nebo svačinu do školy. Ráno vstanu a (---chvíle napětí---) chlebník prázdný. Volala jsem mu jako hysterická těhotná manželka do práce: "KDE JAKO SAKRA MÁM TO PEČIVO?" On mi na to s ledovým klidem odpověděl: "Já jsem si zapomněl koupit a ty se cestou do školy může stavit do obchodu.. navíc dbám na tvou štíhlou linii, protože bílé pečivo by člověk přeci neměl jíst." Ano, všichni víme, že vstávám do školy dost pozdě, a že bílá mouka je pro bio lidi na úrovní kokainu, ale to nemění nic na tom, že brát ženě jídlo je jako páchat dost komplikovanou sebevraždu. :)

A proto se od ledna stěhuju jinam, kde budu mít dokonce dva hladové spolubydlící, oba navíc moraváky jako poleno. :D

Zpátky k té komplikované sebevraždě. Zjistila jsem, že to nemám jen já, ale jsem asi jedna z mála žen, která to dobrovolně přizná: "Jmenuju se Kač a jsem hamoun". Ano, nesnáším, když mi lidi berou jídlo, šahají mi do jídla nebo tvrdí, že nemají hlad, a pak si berou ode mě. ÁÁÁ za tohle bych věšela za koule (pokud je dotyčný má) do průvanu.

Ve volném čase mimo školu se ale ráda dobrovolně podělím s ostatními, to zase jo. Asi je to tím, že nemám stres a nešušním si jídlo pro sebe. Na výlety beru svačiny i pro ostatní, protože většina lidí se po výstupu na nějakou horu odmění tatrankou (samozřejmě, že je to přeci energie sbalená na cesty... ale rychlá energie, kostka cukru v krásném obalu) nebo lahví coly/piva. Pivo je přeci tekutý chleba ne? No, fuj. Takže pak nesu sendviče pro celou posádku :D . Ne, nejsem ten typ, co by tahal řízky plácnuté mezi dva kedráky zabalené v alobalu... ne proto, že by mi tento typ svačiny vadil, ale proto, že nemám ráda řízky studené :) .

PRÁVĚ JSEM Z TROUBY VYTÁHLA ÚPLNĚ ČERNÉ LINECKÉ... TO JE TAK KDYŽ PÍŠU A NEHLÍDÁM ČAS :)

Takže se jdu radši věnovat pečení a celý svůj "hamounský" případ dopopisuju jindy. Třeba až siotevřu to víno :-P

Naprosto zabitý čtvrtek (bez vína)

10. prosince 2015 v 22:13 | Kač |  Články
Čau,


Dnes jsem spala konečně déle, než čtyři hodiny. JUPÍ! Školu jsem měla až na čtyři hodiny, přičemž jsem asi od dvou uvažovala, zda mám vůbec jít. Osudová chyba byla na vyučování opravdu dorazit. Dvě hodiny opakování věcí z přednášky. Člověk by řekl, že se vyučujícímu nechtělo makat "No... tak s nima projdu zase ty samé prezentace." nebo byl na nějaké krutopřísné pařbě: "Tohle z toho svého vylitého mozku snad ještě vydoluju." Pokoušela jsem se ten čas využít k tomu, abych předělala něco z bakalářky, ale když mě se tak neuvěřitelně nechtělo... potřebovala bych nad sebou pořádný bič asi.

Zjistila jsem, že bakalářku vlastně píšu úplně špatně a každý sazeč by nad mou prací zaplakal a šel si to hodit. :D Měla jsem pocit, že své "formální" stránce práce docela rozumím, ale chyba lávky! Ano, já své formální stránce práce rozumím, ale asi by ji nerozumněl nikdo jiný. Bylo nám doporučeno si při editaci zobrazit ty divné klikiháky, které v textovém editoru ukážou kolikrát jsme regulérně "entrovali". Koukla jsem na to asi na dvě sekundy, aby nikdo neviděl, kolik tam toho mám... ano, budu se nad sebou muset zamyslet.

Loni jsem psala ročníkovku a nešlo mi seřadit text do sloupců pod grafy. Tak mě nenapadlo nic lepšího, než tam frknout malá textová pole. Tři grafy, pod tím tři textová pole, vypadalo to vlastně moc hezky, kdybych to vytiskla, nikdo by nic nepoznal :D . Výraz mého vedoucího práce na konzultaci byl naprosto k nezaplacení: "No... to už jsem si myslel, že tady někdo umí pracovat s tabulátorem a řadit text do sloupců... a pak jsem klikl na to textové pole... PROBOHA PROČ?" :D

Dneska už budu končit protože:

NEMÁM ČAS! PÍŠU BAKALÁŘKU! :D

Respektive jsem si koupila E.A.Poa Jáma a kyvadlo a jiné povídky, takže dnešní večer bude ve znamení prokrastinace s knihou z ne až tak povinné četby k čemukoli :)


Zdarec, Kač.


Latina

10. prosince 2015 v 0:03 | Kač |  Články
Glosa ze života vystresované studentky:

Dnes jsem zjistila, že pro to, abych udělala latinu budu potřebovat nespíš smilování boží. Momentálně se dostávám do stavu, ve kterém kdyby mi někdo řekl: "Hele když ty skripta roztrháš a sníš, tak tu zkoušku dáš minimálně na dva." Bez váhání to udělám....

AŤ ŽIJÍ MRTVÉ JAZYKY!

Každý má nějaký hnací motor, který ho donutí udělat i ty nejhorší zkoušky... u mě je to to, že kdybych nedostudovala, rodiče by mě nejspíš vydědili. :D Už teď se chvástají, jak budu naprosto úspěšná novinářka (haha, se svou láskou k archaickému textu zaručeně :D) nebo učitelka (nemám ráda děti..).

Dnes mi došlo, že se nebojím vydědění, ale spíš těch jiných následků, protože ty by byly mnohem horší. Ve skutečnosti by mě podrobili několika měsícům usilovného vyčítání toho, jak mě po dobu mého studia neunavitelně podporovali neustálou buzerací. Postupně by to přeslo do několika let keců, jak jsem nevděčná dcera, které by vyústily v doživotní zklamané vzdychání u kafe. Mám v tom prostě jasno. Tu "zaklínačtinu" si musím nějak dostat do hlavy.

Pozitivním faktem je, že jsem včera na přednášce zjistila, čím budu: FORENZNÍ LINGVISTA!

A: "Hele, a co ty vlastně děláš? Jsem tě dlouho neviděl."
B: " No... původně jsem chtěla být soudní znalec nebo patolog, ale biola mi nikdy nešla, tak jsem forenzní lingvista" :D


Ovíněná středa

9. prosince 2015 v 21:09 | Kač |  Články
Je středa (polovina pracovního týdne) a konečně jsem se dostala k tomu, abych si otevřela víno ze soboty JUPÍ :) . Dneska jsem se vydala na nákup vánočních dárků a koupila jsem si šálu. Ano, dárky jsem chtěla kupovat druhým, ale bohužel, nepoštěstilo se. Většinou mám dárky nakoupené už na konci října, ale letos to nějak nejde. Nevím kde, ale úplně jsem pozbyla kreativitu a vymýšlení dárků mě letos vyloženě nebaví. Můžu ale použít svou oblíbenou výmluvu na všechno:

NEMÁM ČAS! PÍŠU BAKALÁŘKU!

Dneska jsem se dozvěděla zajímavou věc. Moje sestra nabyla dojmu, že tohle prohlášení používám pokaždé, když se chci z něčeho vymluvit: "Hele.. musím už jít, musím psát bakalářku." "Kdy přijedou ti naši? Ve středu? Sakra, to nemůžu, jdu na konzultaci ohledně bakalářky." (Ano, to jsem se reálně vymluvila. Den před setkáním s našimi rodiči totiž máme obě podobné pocity jako před návštěvou zubaře. Nechuť k jídlu a svíravé pocity v břiše, které nikdo rozhodně nechce zažít). V pátek pravidelně zůstávám doma, koupím si víno a prudím lidi. Stačí dát na FB printscreen obrazovky s tím, že v pátek večer něco děláte a najednou vám začnou chodit naprosto nenávistné zprávy typu: "Neser vole!" :D Ono je to fajn. Člověk si udělá večeři, otevře si víno, napíše ze dvě strany, hodí obrázek na FB a celý zbytek večera pozoruje blikání telefonu, zatímco se kouká na seriály. :D
Rozhodla jsem se, protože očividně mám mnoho toho času, že se začnu učit se sázecím programem. Známý, který v něm na matfyzu píše disertaci mi řekl, že to vlastně vůbec není těžké. Hmm... Mohlo mi dojít, že pro matfyzáka to bude jiná pohodička, než pro zaprdnutou češtinářku :D . Poté, co jsem si pracně "vypříkazovala" stránku textu se mi objevila hláška jako na středoškolské kalkulačce:
SYNTAX ERROR!

Mě bylo hned jasné, že bych se do takových věcí neměla pouštět, ale když si něco umanu :D ... Tak už se týden brodím v anglických návodech a snažím se udělat v tom alespoň "něco". Když už nic, mám pocit, že mnohem lépe rozumím odbornému anglickému textu (obávám se, že to ovčem bude jen můj subjektivní dojem :D), takže si sama sobě dávám malé bezvýznamné plus a zlatého bludišťáka. :D


Tak se mějte a smějte. Zdarec, Kač.

Ovíněný pátek

4. prosince 2015 v 20:18 | Kač |  Články
ČÁU,
Přestože jsem se dneska měla vyjádřit k něčemu jinému, asi změním téma... vůbec se mi totiž dnes na blogu nechce řešit blog :D .
Je pátek, sedím doma (překvapivě, nemám čas někde trajdat :D), píšu bakalářku (další překvapivá věc, protože tu píšu vlastně každý den, takže žádná změna) a piju víno (to není překvapivá věc... ) . Samozřejmě, že bych si dala radši punč a nebo svařák, ale to bych se musela obléct a pořádně zababušit, sednout na bus a dojet do našeho parádního velkoměsta na poloprázdné náměstí a hřát se v záři vánočního megastromu. Pak bych tam stála sama samotinká (obdoba anglického forever alone) a vedla prázdné monology sama se sebou. Občas bych něco prohodila nahlas neo se zasmála, abych svému soukromně-opileckému dojmu dodala ten správný psychopatický punc. :D

Upřímně radši zůstanu doma. Tady si můžu sama se sebou povídat do sytosti :-P . Uvažovala jsem nad tím, jestli to dělám jen já nebo i ostatní. Vůbec bych se nedivila, kdybych byla v tomhle ojedinělý případ, ale myslím si, že podobně "postižených" lidí je víc.

Předem bych ráda řekla, že jsem divná ve spoustě věcí. Nevím, jestli to je přímo obsedantně kompulzivní porucha nebo jsem jednoduše magor (to je pravděpodobnější).

1) Nemůžu psát na kostičkovaný papír. Mám větší písmo a strašně mi vadí, že přepisuju ty čtverečky. Nedej bože, kdybych se z takových zápisů měla učit. Nemůžu psát ani na papír bez linek. Strašně mi vadí, že mi pak skáčou řádky. Takže vlastně jediný papír, ze kterého se můžu pak učit je linkovaný.

2) Nemůžu se učit ze zápisů z noťasu. Všechno si musím ručně přepsat, protože jen tak si to pořádně zapamatuju. Když si čtu vytištěný text, tak z toho pak nemám vůbec nic. :D

3)Psaní otázek ke zkoušce si přepočítávám na čas. 1A4= 15 min.; 1 otázka= 3A4; 30 otázek = 30 x 3 x 15 :P .

4) Když už jsem moc unavená a jdu odněkud domů, počítám kroky (ano, tahle strašná věc mi zůstala z dětství :D)

5) Když vařím, povídám někomu (imaginárnímu) to co dělám, jako bych byla v nějakém pořadu o vaření.

6) Když se učím, chodím po obýváku, mluvím nahlas, zuřivě gestikuluju a svému imaginárnímu příteli se snažím všechno dopodrobna vysvětlit :D

7) Když se nudím, tak tvořím příběhy (tohle je asi nejvíc psychopatická věc, kterou dělám). Prostě si představuju určité situace, do kterých se můžu dostat a reakce. Ne, že by mi chyběla sociální interakce, té mám dost, ale tohle je další věc, která mi zůstala z dětství. Mám naprosto bujnou a výbornou fantazii, takže občas se ve své hlavě dostávám do velmi zajímavých situací.

8) Když poslouchám písničky, představuju si k tomu děj. Dělám to, i když jedu v autobuse, a pak se začnu mračit a vypadám dost divně :D.

9) Občas v autobuse poslouchám záznamy vystoupení svých oblíbených komiků, a pak se začnu hlasitě smát.


Původně jsem svých divných věcí chtěla dát deset, ale zase si říkám, že bych si měla nechat něco pro sebe. Možná teď vypadám jako magor, ale mí přátelé tvrdí, že na první pohled působím docela normálně. :)

Tak se mějte a smějte!

P.S.: Absolutně nechápu, proč mám na blogu reklamu na Každodenní silnou erekci. Myslím, že by ty nevyžádané reklamy měli alespoň nějak personalizovat podle tématu blogu. I když to si zase moc netroufám odhadovat, co bych tady měla já. Reklamu na antidepresiva? :)


Vaše Kač.