Můj blog je jen realizace jednoho hloupého nápadu. Měli byste odejít, dokud máte tu možnost :-P MUHAHA!

Výkřik do tmy IV.

3. ledna 2017 v 22:17 | Kač |  Výkřiky do tmy
On: "Mazli se se mnou a ne s tou kočkou..."
Ona: "Chm... no jo, když ona jde na to dobře."
On: "Tak jo. Mám ti taky začít vrnět a třít se ti ocasem o nohy?"
 

Rebel v lazaretu

9. listopadu 2016 v 0:36 | Kač |  Články
Ahoj všichni mí zbylí čtenáři :)

Ano, jsem rebel. Přestože jsem mandarinky jedla po kilech a měla jsem chvílemi strach, že se probudím oranžová, musela jsem nakonec zalehnout s teploměrem v puse do pelechu. V té největší sezóně v práci jsem si dovolila vzít nemocenskou, protože očividně umírám. Mé hypochondrické já mělo dojem, že mé tělo není daleko od toho, aby chrlilo krev... :D Poslední den, co jsem se byla schopná ještě zařadit do pracovního procesu jsem demonstrativně přišla v domácím. Mluvím s lidmi přeci jen po telefonu a emailu, takže nač být za office bitch. Když jsem se přišla podívat do skladu, jak to tam naši nováčci zvládají, všichni se mě ptali, jestli jsem byla běhat... HAHAHA... já zrovna :D

Vzhledem k tomu, že náš šéf rozjel docela silný bossing, nemocenská mé pošramocené duši vyloženě bodla. Cítila jsem se, že to bude brzy OK, bohužel můj doktor tento názor nesdílel. Nejdříve jsem dostala "sprďáka" jako malá holka, že s tady tímto (řečeno jakobych měla nejméně lepru) chodím do práce. Pak na mě vychrlil několik latinských výrazů a řekl: "A přestaňte mě štvát, nebo Vám zatrhnu vycházky a budete mít slečno úplně po srandě!" A jelikož všichni víme, že já strašně ctím autority :) sklopila jsem oči, poslušně si vzala nemocenský lístek a recepty, za které jsem neochotně vysolila v lékárně skoro litr a šla se kurýrovat do postele.

První dva dny jsem ležela jako lazar. Dokonce mě chytly tak otřesné křeče, že jsem měla pocit, že pojedu na pohotovost. Vedla jsem zdlouhavý monolog o tom, že jsem fakt posera a s každým zakašláním jsem se hroutila na zem... ne, fakt to bylo strašný! Já jsem sice hypochondr, ale tohle bylo, jako by mi nějaký sadista dával nožem zálibně mezi žebra... prostě to nikdo nechce. Pepík se na mě nemohl dívat, a tak mi zašel do lékárny s tím, že dostal přikázáno jim říct, že minimálně umírám... přišel s nějakými prášky a slovy: "Ani se neptej, kolik to stálo... jestli budeš mít jen zaražený prdy, tak tě zabiju..." no jo, ještě že já ty kluky svoje doma mám :D .

Mám úplně rozhozený režim. Moje vstávání do práce před šestou je tatam... bohužel celý den prospím, takže pak v jednu ráno sedím na svém strategicky nejlepším místě v kuchyni u našeho parádního kachličkového stolu a píšu článek na blog. :D


Ani bych neřekla, jak mi nějaká činnost bude chybět. Už se doma tak nudím, že jsem začala dokonce dobrovolně uklízet i bordel, který není můj... což je smutné! Dneska jsem tak prahla po společnosti, že jsem strávila skoro třičtvrtě hodiny nakupováním blbostí v albertu. Na několik minut jsem se zastavila u stojanu s novinami, ale po tom, co na mě ze všech stran vyskakovala Hillary a její posedlost šňupáním kokainu a převlíkáním se za rozvernou školačku a všechny jiné politické blbosti, které spíš než seriózní článek připomínají to, jakoby se někdo poblil z písmenkové polívky, zaplatila jsem a šla zpátky domů ležet.

Držte mi teda palce, abych tu z té nudy nezešílela a kdyžtak hoďte o sobě echo pod článek, jestli taky ležíte doma s nějakou podobnou krásnou nemocí, nebo zatím ještě klepete :).

Tak se zatím mějte a smějte.
Zdarec Kač! :)


P.S.: Chtěla bych tímto pozdravit svého druhého nejvěrnějšího čtenáře Anonyma, od kterého jsem nedávno dostala osobně vynadáno, že vůbec nepíšu. :)

Sobotní pindy

27. srpna 2016 v 16:31 | Kač |  Výkřiky do tmy
Dneska se mi vůbec nepovedl oběd. Na to, jak umím vařit, jsem udělala dost divnou šlichtu s těstovinami. Jindy se mi daří ta na tři "mišelinské" hvězdy a dneska ani ťuk. :D Takže teď tři dny budu jíst podivnou univerzální červenou omáčku... ne nebudu, protože to zítra se slzami jako hrachy a slovy: "Už můžeš v klidu odejít!" vyliju do záchodu a udělám si něco normálního.

Večer jdeme s dalšími odpadlíky (neúspěšnými studenty a lajdáky jako jsem já) bědovat nad svými bídnými existencemi na nějakou dark electro akci. Je tam nějaký předepsaný dress code, ale uvažuju, co si vůbec vzít na sebe. Asi jsem stará, jak se oblíká na takový akce? Mám přijít celá v kůži/černé barvě... netuším. Kolegyni jsem řekla: "Víš co.. tak já přijdu v latexovým oblečku" a ona mi na to odpověděla: "Tak jo! To bude super." ano... opravdu lidem přijde u mě normální, že by mě na párty viděli v latexu? Zajímaly by mě jejich xichty, kdybych takhle vážně vyšla na veřejnost. Ne, že bych něco takového doma měla... ale znáte mě, já jsem samé překvapení. Uvažovala jsem, že půjdu tak, jako chodím normálně, ale moje květovaná čelenka, rozevlátá sukně a tričko s nápisem: "100% přírodní kozičky" by asi neobstály. :D Takže asi vytáhnu něco temnýho a budu doufat, že tam nikomu nebudu připadat divně... i když mě je to vlastně jedno, že jo... protože já nemám ráda lidi... protože jsou divní... že jo.

V práci jsme si četly, že za dobrý outfit člověk dostane electro drink za lepší cenu... ale já jsem přeci velká holka, vydělávám a můžu pít za plnou palbu... to, že doma bumbám Lambrusco ve slevě za pade přeci nikdo nemusí vědět!


A co vy plánujete na sobotní večer?
Asociální sobotu u bedny, nebo nějakou rošádu? :)

Tak se mějte a smějte.

Zdarec, Kač! :)

 


Kač v hampejzu

26. srpna 2016 v 19:03 | Kač |  Články
Stojím takhle ve sprše, která už toho určitě mnoho zažila, celá pocákáná vodou, zabalená v ručníku... v potemnělé místnosti přede mnou kamera a za ní dva chlápci se zamyšleným výrazem ve tváři. Hlavou mi bleskne jediné: "Holka, teď by na tebe rodiče určitě byli pyšni..."

To jsem se zase do něčeho nechala uvrtat. Proč já vždycky musím být takový aktivista? :D Asi před dvěma dny přišel můj kolega s tím, že budeme točit video "Jak pečovat o hodinky". "Nechcete si tam někdo zahrát?" říkal... "Proč ne!" přihlásila jsem se s domněním, že se bude jednat o pár záběrů na ruce a nohy. Pak bylo půl šesté a já jsem stála v hodinovém hampejzu převlečeném za welness v ručníku, s oblečením položeným na posteli, která mi tam paradoxně přišla jako nejbezpečnější místo pro odkládání věcí. Chvílemi jsem uvažovala, že to třeba bude seriózní podnik, nicméně už paní u vchodu mě přesvědčila o tom, že toto nebude místo, kde bych chtěla zhasnout a prohlédnout si ho pod UV lampou. Aby bylo jasné, nikdo z nás nemá doma sprchu (nejsme čuňata, ale máme vany :D) a chtěli jsme natočit záběr zaměřený na to, že se hodinky s koženým řemínkem nesmí brát do sprchy. Navíc kolega se svěřil ve své slabé chvilce se skutečností, že je českou verzí Dextera s mučírnou v kumbálu... za normálních okolností by mi to přišlo jako zajímavá představa, ale kameru bych do takových prostor rozhodně netahala :D, takže jsme skončili v hampejzu!

Hned u vchodu kolega strčil ruky do výřivky, aby překontroloval teplotu vody. Jsem zvědavá, jestli v pondělí přijde do práce, nebo bude doma bědovat v posteli olezlý od hlavy až k patě. Myslím si, že se na kožním sejdeme všichni tři, protože to tam tak nějak "viselo" ve vzduchu (přestože si tedy myslím, že tam někteří jezdí právě proto, aby to neviselo... že...) Sprchu tam měli ale moc hezkou, to se musí nechat. Oproti té hnusné umakartové koupelce co mám v bytě já to byla paráda. Sprchová hlavice vypadala jako anální sonda z nějakého scifi filmu a já ani nevěděla, jak zapnout vodu a kudy vůbec poteče. Mačkala jsem čudlíky jako zběsilá až mi proud vody vytryskl přímo do obličeje. S naprosto vyděšeným výrazem jsem se snažila vodu vypnout, zatímco kameraman litoval, že to netočil. V Tak neváhej a toč! by jeho kousek vyvolal spontánní salvy smíchu podpořené hlasitým "nenuceným" potleskem, ke kterému by vybízel transparent skrytý za kamerou.

Nakonec jsme natočili pár kloudných záběrů a já, stojíc s rukama v bok zabalená v osušce, jsem si říkala: "Kač... ty seš fakt magor..." Cestou domů jsem se stavila pro vínko, naložila se do své komunistické vany s bublinkama a chvilemi uvažovala nad tím, že ta výřivka vlastně nemusela být úplně zlá. Pak jsem se ale začala zabývat myšlenkou,kdo všechno se v té výřivce za poslední měsíc cachtal, a ten nápad, že bych se tam dobrovolně naložila, jsem rychle zapudila. Výřivku sice nemám, protože mi nemá kdo prdět do vany, ale bublinky ve vaně a ty další ve sklenici mi ke štěstí v tu chvíli naprosto stačily.



Takže se teď už válím v posteli, poslouchám hudbu a užívám pátek. Třeba je dnešní článek obnovou dřívějších ovíněných pátků. Respektive publikování článků v ovíněné pátky... protože ovíněné pátky mám pořád, jen ta inspirace pro články nějak nebyla. :D

Tak se mějte a smějte!

Zdarec, Kač :)

BLOW (of the new) JOB

13. července 2016 v 18:24 | Kač |  Výkřiky do tmy
Tož tak po měsíci bědování nad svou bídnou existencí Kač našla práci! Vynecháme všechna ta anglická slovíčka jako - purchasing specialist nebo teamleader apod. Budu prostě kancelářská krysa s teplým a spokojeným místečkem, adekvátním platem a neomezenou dovčou.

Takže podtrženo, sečteno - končí doma bědovacích básní a začíná období (snad) normálních článků! :D

V pátek jdu poprvé do práce, tož mi držte palce a těšte se na další stereotypy, protože jich mám připravených dost :).

Mějte se a smějte! Zdarec KAČ!

Naplněná úterními dojmy

12. července 2016 v 13:26 | Kač
Stolek zdobí zbytky včerejšího rizota,
všichni uvažujem nad nicotou života.

Člověk aby pohledal pořádného exota,
všude samý idiot, hlupáček a despota.

Soulož byla vždycky naše vztahová jistota,
hluboko uvnitř mě zeje však jen prázdnota.

Bývaly tu kdysi obrysy tvého kojota,
čas nám teď už plní ta (ne)nucená nahota.

K.

Postel z kamení a duhová pošťácká brašna

28. června 2016 v 18:32 | Kač |  Články
ČÁU,

I přes mou neutuchající existenční krizi jsem se rozhodla opět po delší době vydat nějaký upovídaný článek. Znáte to, když hledáte práci, ale očividně vůbec nic neumíte? Byla jsem asi tak na stopadesáti pohovorech, vždycky v office bitch ohozu, namotivovaná jako ha*zl, chrlící ty hloupé kecy, které mi na pohovorech říkali lidé taky (ano.. vedla jsem pohovory... ha, to byly časy :D) "Chci pracovat v nadnárodní společnosti, která znamená možnost kariérního růstu a stabilitu na českém trhu...." "V budoucnu se chci samozřejmě rozvíjet, vzdělávat a kariérně růst" "Teď je čas na tvrdou práci..." "Bla bla bla" BLEH FUJ! Všechny tyhle kecy jsem schopná říct kromě češtiny ještě ve dvou jazycích, možná i znakovou řečí, kdyby to vyžadovali. Většina lidí se už po pohovorech neozve, pokud ano, napíšou něco jako: "V současné době Vám nemůžeme nabídnout adekvátní pozici"... když jim napíšete, jestli můžete dostat nějaký feedback (jestli jste teda byli moc namotivovaní), ani vám neodepíšou. TFUJ!


Minulý víkend jsme byli s klukama posedět u vody. V Ostravě je krásné místo u řeky, které nespadá do zákazu pití na veřejnosti. Remcali jsme zase o všem možném, nechali se štípat od komárů a poslouchali šumění vody. Nějaký chlapec, který tam byl se slečnou, jenž ho očividně poslala back to friendzone, neboť si od nás přišel vypůjčit něco, čím si může otevřít víno a po vypití nás lákal domů na špagety, od nás celou dobu vyzvídal, jestli jsme nějaká kapela/skupina. A vlastně jsme: Pepík je frontman/gorila/vyhazovač, Hugo a Aleš jsou hlavní cirkusáci a já jim můžu dělat reklamu/PR/ doprovod na klavír. :D

Nakonec zůstalo jen tvrdé jádro, jelikož Pepíka chytla alergie a začaly mu slzet oči, tak to zabalil někdy po půlnoci a Aleš je bábovka, která potřebuje dvanáct hodin spánku jako miminko. Čili já a Hugo jsme se někdy nevím v kolik ráno rozhodli, že se zajdem podívat na svítání na haldu Emu. Protože pokaždé, když jsme spolu venku/doma, přijde nějaký spásný nápad, většinou okolo páté ráno. Byl by to skvělý nápad, kdyby to Hugo omylem nevzal přes Tramtárii okolo Transylvánie na Kokořín a zpátky, takže ještě ani po dvou hodinách chůze jsme nebyli pod haldou. :D Hugo si po dlouhé době poslechl typické babské kecy jako: "Já jsem ti říkala, že jdeme blbě..." "Proboha, kdybysme šli podle mě, už bysme tam byli" "Jak dlouho ještě kristova noho půjdeme?" Udržel vážnou tvář a po další půlhoďce chůze, kdy se hrdinsky doptal na cestu strážníků městské policie, jsme stanuli před kopcem jako kráva. Asi v půlce cesty mě chytl astmatický záchvat (asi z toho návalu čerstvého raního vzduchu či co). Hugo mi půjčil svou mikinu a galantně mi začal chystat postel z kamení... na okolní procházející to mohlo působit, jakoby se mě pokoušel pohřbít, ale mě to v tu chvíli přišlo moc hezké. :) Nicméně jako správná beraní hlava jsem to nechtěla vzdát, zvedla jsem se, vyhrnula rukávy a došli jsme tam. HA! A bylo to boží. Někdy tam musíme jít na piknik nebo si vzít prostě flašku vína a místo k Ostravici jít na haldu (z těch mých článků to občas vypadá, jako bych byla úplná alpa, ale není to tak... :D). Výhled parádní, svítání jsme sice nestihli, ale i tak to bylo super.

Cesta domů byla horší. Skoro už jsem nemohla stát na nohou a byla jsem fakt ráda, když jsme došli k tramvaji. Vtipné bylo, když mi vzal Hugo tašku, přehodil si ji přes rameno. Růžovou pruhovanou tašku s opičkou, se kterou vypadal jako pošťák, který jde zrovna na šichtu. V tramvaji jsem si ustlala Hugovi na rameni, solidárně jsme si nasdíleli blešky a vešky a doma jsem si prohlížela svoje kristusky, které vypadaly, jako bych zrovna vyfárala z dolu (ano... lezla jsem na haldu v kristuskách :D).

Dneska jsem uvažovala nad tím, co bych v životě chtěla, protože se mi poslední dobou nic nedaří. Přišla jsem na to, že prostě nechci být závislá. Když jsme seděli na té haldě, tak jsem si říkala, že to je přesně ono. Sebrat se v noci, když se člověku nechce spát a jít se projít, jít třeba až na kraj světa. Ležet v trávě a koukat třeba na hvězdy nebo počítat auta z mostu nad dálnicí. Vlastně ani nezáleží na tom, co v životě budu dělat, jestli budu učit, psát, kydat hnůj. Jestli budu kancelářská krysa nebo korektor na volné noze. Jestli budu dělat klauna na dětských oslavách, zpívat s klavírem na ulici nebo plnit smlouvy v nějaké prosklené budově. Pak tu budou ty chvíle, kdy si obuju kecky, obleču volnou sukni a pudu si s kruhem točit někam za barák do parku, budu sedět doma u klavíru a hrát co mě zrovna napadne, tančit se sluchátkama v uších nebo sedět nad ránem na haldě. To jsou ty chvíle, na které by se měl člověk soustředit, protože ty jsou důležité a mnohem cennější. Ty mě nabíjí stokrát víc, než nějaké dny a týdny honění se za výplatou. :)


Tak se mějte a smějte!

Zdarec, Kač :)


Mozkožrouti

28. června 2016 v 12:23 | Kač |  Výkřiky do tmy
Mozkoužrout zve mozkožroutku,
do svého hracího koutku.
Kouká on, pak koukaj oba,
mozkožrouta plní zloba.
Co je oba překvapilo?
Nic tu na ně už nezbylo.
Bříško hladem se jim svírá,
kde nic, tu nic, prázdná díra...
Úsměv na rtech, schránka zdravá,
ale co ta prázdná hlava?
Mozkoužroutka křikne prudce:
"Vždyť jsi vybral mozek tupce!"
Mozkoužrout na to s pocitem viny:
"No, čekal jsem aspoň piliny..."

:)


Přátelé s prdelí na hlavě

10. června 2016 v 12:23 | Kač
ČÁU,

nedávno jsem si v návalu nostalgie prohlížela staré fotky a přišla jsem na to, že jsem byla opravdu ošklivá mladá slečna. :D Ne, jako vážně. Samozřejmě jsem si hned říkala, že ty želvičkové brýle, které mi zdobí oči už v tomhle věku bych teď brala všema deseti. :)





Mám pár přátel, které jsem poznala v době, kdy jsem byla prdeláč. Naši neoplývali přílišnými financemi, já jsem svoje kapesné utrácela spíš za knížky, permice do knihoven (to mi zůstalo) a dobroty (chmm... to mi taky zůstalo :D). Od malička mě učili, že co si člověk nevydělá sám, to nemá a člověk by si měl peněz vážit.Nezáleželo mi na tom, jestli budu IN nebo OUT. Jsou lidi, kteří vás odsoudí jen proto, že nemáte nejmodernější oblečení, nejlepší účes, nechlubíte se fotkami z dovolených. Celá moje základka byla naprosté peklo. Vím, co je to šikana, a to ať už ta psychická, nebo fyzická. Jako chytrý člověk s brýlemi, ve vytahané mikině s knížkou v ruce moc daleko nedojdete (určitě to znáte, předpokládám, že se i v mých čtenářích najde spousta lidí, kteří odolávali ve svém pubertálním věku tu budovu i se všemi uvnitř podpálit). Nemusela jsem se učit, obrážela jsem matematické a dějepisné olympiády a přestávky jsem trávila ve fantastickém světě nějaké z knížek, kterou jsem zrovna louskala. Postupem času mi došlo, že to byla ta pravá škola do života. I kdybych se mohla vrátit, nic bych neměnila. I přes to všechno totiž miluji svůj život, dělám práci, která mě baví. Lidé, kteří mě poznali na vysoké ví, že je mě všude plno. Naučila jsem se prorvat i tím největším davem, přeřvat sebevětší suverény, prosadit se ve společnosti kohokoliv. A každého, kdo má se mnou nějaký problém, donutit si sednout na prdel.

Od té doby miluju obklopovat se chytrými lidmi. Ti ví, jak je materiálno pomíjivé. Od nich jsem se naučila všechno, co mi v životě přijde důležité. S mými opravdovými přáteli sedím na pivě nenamalovaná, mí opravdoví přátelé mě vytáhnou ven třeba v teplácích a s drdolem na hlavě. S mými opravdovými přáteli se dokážu bavit celou noc vlastně o ničem. Ne nadarmo tvoří mé přátele tak z 80 % ajťáci a matematici :) .




Nesuďte lidi podle vzhledu, protože vždycky je lepší mít prdel na hlavě, než slámu v ní :)


BTW: musím se vám pochlubit s tím, že už mám konečně odevzdanou bakalářku!



Tak se mějte a smějte!
ZDAREC, KAČ :)

Latina není pro Kačenky

8. června 2016 v 16:06 | Kač
O zkouškovém jsem dítě noci,
v stoje usínám bez pomoci,
vlasy mi voní po ovoci
a s pláčem sním já o promoci.

Po půlnoci šilhám hladem,
Čapek v koutě leží ladem,
latinu šrotím horempádem,
pro víno plížím se tajně, zadem.

Syntax a taky současné čtivo,
zoufalstvím mlátím hlavou o zdivo,
proč neubývá tohle učivo,
pro svou mysl potřebuju palivo!

Otevřu víno, dám jednu dvě sklenky,
s úsměvem pak lítám mezi písmenky,
vědomosti řadí se mi do tlačenky,
latina prostě není pro Kačenky... :)

Aaanoo, nevěděla jsem, jak to ukončit :D









Kam dál